Skvělá snídaně a Corvetta

Čvrteční ráno jsme opovrhli hotelovou snídaní a vyrazili, pochopitelně autem, do blízké rodinné restaurace Silverlake. Co vše jsme si dali si už přesně nevybavuji. Jen to, že jsem měl skvělý šunkový toast s vejcem, který úplně nasákl vaječným žloutkem a k tomu orestované brambory. Prostě kalorická bomba.

Po snídani jsme vyrazili na skoro 300 mil dlouhou etapu naší trasy. Opět jsme po jeli převážně po úzkých silničkách kolem jezer Fingerlakes přes Apalačské pohoří. Ještě něž jsme najeli na malé silničky nedalo mi to, abychom se nezastavili ve velkém autosalonu Chevrolet v městě Geneva. Chtěl jsem se pokochat americkými bouráky a ve skrytu duše byla naděje vidět i nejnovější model Corvetty. A opět nás čekalo velké americké překvapení. Zastavili jsme na parkovišti pro zákazníky a takřka okamžitě z prodejny vyběhl mladý muž a hnal se k nám. Představil se nám jménem a zeptal se, jak nám může pomoci. Vysvětlil jsem mu, že jsme z Evropy a nic nekoupíme, jen se chceme podívat na vozy legendární značky. Hned nás vzal dovnitř a když viděl můj nadšený výraz z pohledu na nový model Corvetty Stingray v provedení cabrio, tak mi ji okamžitě otevřel a nabídl, ať se posadím. Bál jsem se zeptat, jestli bychom nemohli udělat zkušební jízdu … Pak s námi šel ven a vysvětlil, kde na prodejních letácích za okny vozů najdeme jaké údaje. U vozů v prodejnách je totiž největším písmem je číslo, které udává roční průměrné provozní náklady. Cena je schována menším písmem mezi ostatními údaji. Všechny vozy na parkovišti byly otevřené a bylo možné si vlézt dovnitř. Moc se nám ještě omluvil, že u bazarových vozů nejsou ceny, ale ať za ním zajdem dovnitř, že je má v počítači a hned nám konkrétní cenu řekne. Tak jsme si prohlédli i nádherné obří pickupy a jeli dále. Tenhle přístup prostě Čech nepochopí…

Za univerzitním městem Ithaca jsme dostali chuť na kafe a tak jsme se zastavili v malém vesnickém krámku Sweet Caroline ve Slaterville Springs, kde měli u silnice reklamu, že mají kávu. Opět skvělý zážitek. Krámek s dekoracemi, dárky, ale i módou a v neposlední řadě i potravinami. Když jsme vešli a poprosili o kávu, majitelka nám sdělila, že za námi je kávovar a ať si nalejeme, kolik chceme. Caroline byla velice milá a pěkně jsme si u kafe popovídali. Zakoupili jsme koření Buffalo Wings na popcorn, hot popcorn od amishů (byl výtečný ale pálil jak čert), nějaké drobnosti a pokračovali dále. Mimochodem, kafe nám Caroline neúčtovala. A před krámkem jsme potkali první auto na naší cestě, které nebylo ve zcela perfektním stavu, ale bylo lehce nabourané z boku. Přijela s ním nějaká studentka univerzity.

Omluvte mou chatrnou angličtinu na videu.

Místo svaté všem milovníkům hudby

No a pak už nás čekalo jen něco přes 100 mil do hlavního cíle naší čtvrteční trasy a jednoho z nejdůležitějších cílů naší cesty – Bethelu. Kulturním negramotům to nic neřekne, ti ostatní vědí, že je to kultovní a skoro svaté místo hudební historie. Po 2 hodinách jízdy jsme doslova s rozechvěním vystoupili přímo u památníku festivalu Woodstock s pohledem na celou legendární louku, kde se v roce 1969 konal. S knedlíkem v krku jsem skoro cítil potřebu na místě pokleknout, ale nakonec jsem to neudělal, protože právě přijeli další lidi. Postáli jsme u pamětní desky a v uších mi zněl Jimi Hendrix, Creedence Clearwater, Janis Joplin, Santana a všichni ti další, jejichž jména jsou na desce uvedena. Ještě jsme zašli na místo, kde bylo festivalové pódium a jeli jsme k horní části louky, kde je muzeum. Je neuvěřitelné, že tohle kultovní místo bylo zapsáno do registru historických míst USA až v roce 2017!?!?!?

Ale tentokrát jsme měli smůlu, protože muzeum je otevřeno pouze do pěti hodin a my přijeli o dvě minuty později. Tady bych trochu porušil časovou souslednost článků. Rozhodli jsme se tedy, že se do Bethelu ještě vrátíme následující dopoledne, protože náš hotel byl pouhých 10 mil daleko. V pátek ráno jsme se tedy do na místo vrátili. Cestovatele bych rád upozornil, že muzeum festivalu Woodstock musíte hledat jako „Museum At Bethel Woods“ nebo „Bethel Woods center of the Arts“. Ani nikde na příjezdové silnici nejsou žádné směrovky. Pouze z obou směrů asi 2-3 km před odbočkou jsou u silnice nevelké cedule „Woodstock festival route“ nebo nějak podobně. Muzeum (vstupné 20 USD/osobu) na mne zapůsobilo neméně silně, než památník. Celou expozici jsem proslzel. Začíná se seznámením s dobovým kontextem a pak už jen o festivalu. Co jsme nestihli, byl sál s obřími promítacími plátny, na kterých běží historické záběry, výpovědi účastníků i místních obyvatel Bethelu. Sem se chci zcela jistě ještě vrátit alespoň na celý den a vše si pořádně projít. Pak jsme ještě nakoupili haldu suvenýrů v obchodě muzea. Bohužel samotná louka byla momentálně zavřená, takže naše nohy nemohly stanout přímo na takřka svaté půdě. Snad příště…

Na večeři jsme zašli hned vedle našeho hotelu v Monticello do doslova hospody Tilly’s Diner se skvělou atmosférou 50. let. Jídlo dobré, jen opět obří porce, takže jsem to celé nedal. A po emocemi nabitém dni nás čekala další den cesta do Philadelphie.