První návštěva USA se pro mne stala jedním z velkých životních předělů. Možná to zní příliš pateticky, ale skutečně je to tak. Jako první tedy dovolte abych osvětlil pozadí a důvody toho, že jsem se rozhodl USA navštívit.
Nejsem a nebyl jsem nikdy žádným amerikanofobem ale ani jsem USA bezmezně neobdivoval. Můj pohled byl střízlivý i když v některých věcech jsem se na USA moc pozitivně nedíval. Nicméně v roce 1997 jsme si vzali na 1 rok domů do rodiny americkou teenagerku Robby, která tu byla na mezikulturním výměnném programu. Ona mi svými zvyky trochu prohloubila některé mé negativní pohledy na USA, nicméně podařilo se nám ji za těch pár měsíců naučit našemu stylu života a zvykům. Ty si odvezla s sebou a i dnes, po mnoha letech, je dodržuje. Samozřejmě, že jsem chtěl poznat, jak ona v USA žije. Nicméně po zavedení biometrických pasů jsem se zařekl, že nejsem ochoten poskytovat orgánům USA své biometrické údaje a smířil jsem se s tím, že USA nikdy na vlastní oči neuvidím. Robby nás samozřejmě stále zvala k návštěvě a několikrát přijela navštívit i nás. Vytvořili jsme si s ní vztah rodičů a dcery a to doslova. Přelomovým okamžikem byla její návštěva u nás v roce 2023. Všichni jsme si uvědomili, že už je to dlouhých 26 let a že všichni jsme zestárli a nebudeme už mít další desítky let na to, abychom poznali, jak naše americká dcera žije. Takže jsem překousl svůj postoj a rozhodl se, že kvůli Robby zlomím hůl nad jedním svým principem a do USA odletíme. Takže to jen na úvod, snad nebyl moc dlouhý, ale považuji ho za pro mne osobně velice důležitý.
Zároveň chci upozornit zkušené cestovatele po USA, že jsem touto cestou sám pro sebe Ameriku objevil a tak i možná běžné věci pro mne byly nové a zaznamenáníhodné. Takže pokud vás to bude nudit, nenadávejte mi, ale buďto pasáž přeskočte nebo si překlikněte na jiný server …

Přípravy a přípravy
Cestu jsem začal plánovat už někdy v listopadu 2023. Rozhodli jsme se, že poletíme v brzkém jarním termínu, hned po Velikonocích. Počítali jsme s délkou maximálně 14 dní. Plán byl strávit několik dní s Robby ve Washingtonu D.C., pak si půjčit auto a projet si okruh Pennsylvánií a státem New York. Prvním krokem samozřejmě byla ESTA tedy předběžné povolení ke vstupu do USA. To bylo vyřízeno kladně během asi 5 hodin a mohl jsem objednat letenky. 2 měsíce před odletem se podařilo sehnat dvě zpáteční letenky s jedním odbaveným zavazadlem do Washingtonu D.C. přes Kodaň s SAS za 30.600 Kč. Auto jsem objednal taky předem u půjčovny Alamo, přímo na letišti A. Dullese ve Washingtonu. Musím všem případným cestovatelům důrazně doporučit, objednat si auto předem a třeba přes platformu rentalcars.com, protože přímo na stránkách půjčovny byly ceny o cca. 25% a přímo v půjčovně až o 120% vyšší (!!!). Auto luxusní třídy (objednal jsem třídu Cadillac XTS nebo podobný) nás vyšlo na 6 dní celkem na 515 USD. Auto jsem chtěl pouze a jen americké a co největší, i když Robby mne nazvala bláznem, protože kromě vesničanů s pickupy už prý nikdo v USA velkými americkými auty nejezdí. Pak už jen mezinárodní řidičský průkaz, který je do USA povinný, pokud tam chcete řídit motorové vozidlo. No a následovala nejzdlouhavější fáze příprav, objednávání ubytování. První 4 noci jsme chtěli strávit ve Washingtonu D.C.. Nebo lépe řečeno v Herndonu, kde se o nás Robby slíbila starat. Takže jsem objednal hotel pár stovek metrů od jejího bytu – Hyatt Place Herndon. Na další dny pak na každou noc jiný hotel po naší trase. Na radu Robby a mého spolužáka, který v roce 1985 emigroval do USA jsme vybírali ne nejlevnější možnosti, protože prý v levných motelech je riziko, že tam jsou štěnice nebo blechy. I tak jsme za ubytování neplatili nijak extrémní sumy, vzhledem k úrovni hotelů to bylo o něco méně, než bychom zaplatili třeba v Německu nebo Itálii. Už jen vyměnit nějakou hotovost. Vše bylo připraveno a už jen vyrazit.

Stresová cesta
Odlet byl z Prahy do Kodaně 4.4.2024 naplánován v 10:40, V Kodani jsme měli 50 minut na přestup a ve 12:45 jsme měli pokračovat do Washingtonu. Byli jsme vzorně 2 hodiny předem na letišti, v pohodě jsme se odbavili a odešli k příslušné bráně. Asi po půlhodině čekání se na tabuli objevila změna a všichni jsme se přesunuli k jiné bráně a u letu se objevila poznámka, že je o 30 minut opožděn. A už začal stres. Nejen u nás, protože minimálně polovina spolucestujících měla v Kodani návazné lety do zámořských destinací. Letadlo přiletělo z Kodaně skutečně o 30 minut později a se stejným zpožděním jsme i odlétali z Prahy. Po cestě už jsme byli upozorněni, že palubní personál bude postupně všechny obcházet a dávat pokyny ohledně návazných letů. Když došli k nám sdělili, že přestup stihneme, že je to na vedlejší bráně a že si nemáme dělat starosti. V Kodani jsme doslova vyletěli z letadla a úprkem se hnali k naší bráně. Nicméně jsme předtím museli ještě k pasové kontrole, protože jsme šli na let mimo EU. Pak jsme kvůli nejasnému značení dorazili jinam a nakonec s jazyky na vestě jsme doběhli k naší bráně. Už na nás čekali. Nastoupili jsme do letadla a za námi už zavřeli dveře a než jsme si sedli, už startovali motory. Takže nakonec jsme konečně vystartovali z Evropy na naši první cestu přes oceán.

Washington a Robby nás vítá
Na letišti A. Dulles Washington D.C. jsme přistáli načas v 15:25 místního času (-6 hodin oproti Praze). Tohle letiště je speciální tím, že se skládá z odbavovací haly a dvou dalších hal s bránami, z nichž jedna není propojena s tou odbavovací vůbec a druhá jen velmi omezeně. Takže mezi halami fungují dva druhy dopravy. My jsme přiletěli do té zcela separátní haly a z letadla jsme přestoupili do jakéhosi prostoru, který připomínal velikostí malý železniční vagón.

Po zavření dveří se celý prostor spustil asi 2 metry dolů a rozjeli jsme se. Zjistili jsme, že jedeme jakousi pojízdnou maringotkou, která se umí vysunout do výše letištního rukávu. Tou jsme přes celé letiště dojeli do odbavovací haly. Tam nás čekala nejdůležitější část, tedy imigrační kontrola. Fronta tam byla poměrně velká, protože současně s námi dorazily další dva lety. Připravili jsme si tedy vytištěné všechny rezervace, zpáteční letenky, peníze v hotovosti a pasy. Když na nás došla řada, úředník si od nás vzal pasy a znuděně se nás zeptal, zda máme zpáteční letenky, kdy letíme zpět, a co budeme v USA dělat. Žádné doklady vidět nechtěl. A pak přišel okamžik, kvůli kterému jsem do USA odmítal cestovat. Vzal nám otisky prstů (samozřejmě digitálně) a popřál nám příjemný pobyt. Oba dva jsme byli hotovi za několik minut. Tak takhle hladce jsme si imigrační kontrolu tedy nepředstavovali. Robby pro nás přijela před halu a bylo to dlouhé objetí a radost z opětného shledání.
Jen na okraj malá poznámka. Ve Washingtonu se k letišti může dojet autem bez problémů i k odletům i k příletům zdarma a počkat tam na cestující. Pokud tam auto stojí déle, přijdou ho upozornit policisté, ale za vjezd se tam neplatí. Žádné zácpy nebo přeplněná místa k stání tam nejsou, vše probíhá plynule a bez komplikací. Na rozdíl od Ruzyně, kde k příletům platíte za každý vjezd a u odletů se už brzy mění doba zdarma z 15 na 10 minut.

Karta do telefonu a první večeře v USA
Už při plánování cesty jsem si zjišťoval, jak budeme v USA přes mobil připojeni k internetu. Na webu jsou velice rozporuplné informace. Používám mobil s Androidem, který má všechna frekvenční pásma, tedy by měl v USA fungovat. Co ale nemá, je e-SIM, takže bylo jasné, že musím koupit fyzickou SIM kartu s předplacenými daty. V USA je pro turistu e-SIM nejlevnějším řešením. Vyrazili jsme tedy do nejbližšího Wallmartu. Koupili jsme SIM kartu za 15 USD a kupón na 5GB dat za 30 USD. V USA není možné aktivovat předplacenou kartu anonymně a bylo tedy nutné zavolat na linku operátora, dát mu mé údaje aby číslo aktivoval. Dal jsem tedy SIM do mého zbrusu nového telefonu Xiaomi 14 Ultra a Robby zavolala na linku. Tam ji nejprve požádali o číslo IMEI mého telefonu, načež sdělili, že tento telefon v USA nelze aktivovat. Kartu jsme tedy dali do telefonu Samsung A10 a ani ten nebyli schopni aktivovat. Takže jsme se rozhodli, zajet přímo do firemní prodejny T-Mobile a řešit to tam. Vrátit SIM jsme už nemohli, protože byla rozbalená, ale zašli jsme k reklamacím, vrátit alespoň kupon, kde nebyl setřen ochranný proužek na kódu. Po 15 minutách dohadování jsme odešli bez úspěchu. Ani kupon nám zpět nevzali. Takže mám suvenýr za 45 USD z Wallmartu.

V prodejně T-Mobile, kam jsem zajeli, se nás hned ochotně ujali. Prodavač se optal, co mám za telefon, a když jsem svůj Xiaomi 14 Ultra vytáhl, podlomily se mu skoro kolena a svolal všechny své kolegy aby se přišli podívat na „ten nový supermobil, o kterém tolik četli ale ještě ho nikdy na vlastní oči neviděli“. Chvíli se mne vyptávali, jak jsem s ním spokojen a pak nastal okamžik pravdy. Zadali jeho IMEI a počítač zasvítil červeně, že nelze používat v USA. Měl jsem ale ještě malou šanci. V batohu jsem měl svůj starý REDMI Note 9 Pro. Byla to sice maličká ale přece jen naděje. Zadali jseho IMEI do systému a … rozsvítila se zelená. Ta rána, jak nám spadl kámen ze srdce byla slyšet určitě až v Praze. Koupili jsme si tedy za 65 USD SIM s 8 GB dat a neomezeným voláním a SMS v USA a poděkovali prodavači, že v našich očích zachránil reputaci USA. Takže rada pro cestovatele, kteří jedou porvé do USA. Zjistěte si přes IMEI svého mobilu, že bude v USA fungovat. Jen typ přístroje k tomu nestačí. A majitelé iPhonů, neradujte se. V T-Mobile mi řekli, že některé iPhony jsou blokovány pouze pro provoz v Evropě. Takže i u nich je třeba vše prověřit přes IMEI.
Ubytovali jsme se v hotelu Hyatt Place Herndon. Pokoj krásný, velký s výhledem na obytnou zónu Herndonu. Paradoxně byl v nabídce pokoj se dvěma manželskými postelemi levnější, než ten s jednou. Takže jsme si mohli i vybrat, kde budeme spát.

Naše první jídlo v USA.

A protože už byl čas na večeři, vyrazili jsme do mnou vybrané restaurace na naše první jídlo v USA. Stone’s Cove Kitbar byl sice asi 15 minut pěšky od hotelu, nicméně jsme po americkém způsobu jeli autem. Skvěle jsme se navečeřeli trochu ve stylu Tex-Mex a dopadla na nás únava z cesty, takže jsme se odebrali do hajan.