Autopůjčovna a vrácení vozu
Neděle 14.dubna 2024 a náš poslední den v USA. Brzy ráno jsme se v hotelu nasnídali a vyrazili na posledních 20 mil naším Chryslerem 300 S. Museli jsme totiž vůz vrátit do půjčovny nejpozději v 9:00. Cestou jsme museli ještě dotankovat plnou nádrž. Na to je třeba si dávat pozor, protože pokud vrátíte auto nedotankované, bude půjčovna účtovat nenatankované palivo ale s takřka 100% přirážkou. Opět nás u pumpy naposledy fascinoval samoobslužný systém. Rychlý, srozumitelný a nekomplikovaný. V Evropě jsme zvyklí na to, že zvolíme palivo, autorizujeme platební kartu a zadáme za kolik maximálně chceme natankovat. Systém pak strhne z našeho účtu zadanou částku. Pokud natankujeme za méně, rozdíl nám další transakcí systém vrátí. V USA žádnou částku nezadáváte. Prostě autorizujete kartu a čerpáte. Strženo je pak pouze tolik, za kolik jste načerpali. Nechápu, proč to takhle nemůže fungovat i u nás…?
Do půjčovny jsme dorazili včas. Podle ležérního přístupu obsluhy jsme ale klidně mohli přijet i později a zjevně by se nic nedělo. Předání vozu proběhlo takřka bleskově. Najeli jsme do sektoru parkoviště, vyhrazeného pro předávání vozů. Přišel pracovník půjčovny, obešel auto dokola, opsal si stav tachometru a zkontroloval stav nádrže. Vše zadal do tabletu a tím fyzická přejímka skončila. Auto pak odjelo do zadní části parkoviště, kde se na něj vrhli další zaměstnanci, kteří ho umyli, vyluxovali a připravili pro dalšího zákazníka. My už jsme jen zašli do kanceláře a dostali finální protokol a účet. Pak už jsme jen počkali až pro nás Robby přijede.

Herndon a sestav si svůj hamburger
Po týdenní okružní cestě jsme byli opět s naší „skorodcerou“ Robby. Ta nás posledních pár hodin před odletem vzala na prohlídku centra města Reston, tedy prakticky předměstí Washingtonu D.C. Hned vedle totiž Robby bydlí a i my jsme tu strávili první 3 noci našeho pobytu. Po procházce krásnou pěší zónou (naštěstí nám počasí více než přálo), jsme zakotvili v podniku s názvem The Counter. Robby ho vybrala speciálně pro náš poslední oběd. Tady si totiž můžete složit vlastní hamburger. Ale ne tak, jak v některých fastfoodech, ale skutečně od začátku do konce. Na každém stole je samozřejmě i standardní menu, ale také formulář kde si každý host může svůj hamburger sestavit. Já jsem si dal hamburger z bizoního masa a další už je jasné z mé objednávky na obrázku. Dali jsme si ještě výtečné cibulové kroužky a batátové hranolky. A protože jsem neochutnal ještě poslední americkou klasiku, objednali jsme i shake. Robby varovala, že velký bude pro mne moc, takže jsme si ho nechali raději naservírovat do dvou menších sklenic. Byl to shake s příchutí sušenek Oreo. Shake znám z evropských poboček amerických fastfoodů ale to, co přinesli, jsem nečekal. Byl to neskutečně sladký a neuvěřitelně hustý nápoj. Byl jsem poučen, že americký shake má být právě takový. Nesmí téct jako třeba mléčný koktejl a musí být co nejvíce přeslazený. Takže to bylo jediné, co jsem v restauraci nedal. Hamburger byl výtečný, stejně jako i ostatní, co jsme si objednali. Moc se nám koncept líbil a určitě sem zajdeme znovu, pokud se do USA vrátíme.

Loučení …
A obědem se náš první pobyt v USA nachýlil ke konci. Robby nás odvezla na letiště. A opět srovnání s pražským letištěm. Příjezd k odletům zcela zdarma, zastavení, vyložení a loučení bez problémů. Nikdo tu nechodí a nevyhazuje řidiče aby tu dlouho nestáli. Prostě pohoda. Proč to nejde u nás? Takže jsme se dlouze loučili s naší Robby… No a potom už jen pár desítek metrů k odbavení. To proběhlo bez problémů, dokonce i náš kufr plný dárků a suvenýrů nepřesáhl stanovenou hmotnost. Z odbavovací do odletové haly jsme tentokrát nejeli podivnou maringotkou, ale speciálním vláčkem pod zemí. Ale abychom to neměli tak jednoduché… Když byl otevřen gate k našemu letadlu do Kodaně, poslušně jsme vystáli frontu a předložili elektronické letenky. Turniket zahlásil, že jsou neplatné i po opakovaném načtení. Poslali nás tedy k pultu, kde nám personál vytiskl letenky papírové. Ovšem i ty byly vyhodnoceny jako neplatné. Už jsme se těšili, že neodletíme a budeme moci s Robby zůstat den, dva navíc. Až když přišla jakási manažerka a vytiskla letenky podruhé, konečně se rozsvítila zelená a mohli jsme nastoupit. Stejně jako při letu sem jsme nastupovali jako poslední. A pak už rozjezd po dráze a poslední pohled na Washington, než jsme se ponořili do mraků.

Let proběhl bez problémů. Do Prahy jsme se dostali s asi dvouhodinovým zpožděním kvůli spoji z Kodaně. Naše první návštěva USA zcela změnila pohled na tuto zemi a její obyvatele. I když jsme jen letmo nahlédli do malinkatého kousku velké země, udělalo to na nás obrovský dojem. Pocity a zážitky budeme zpracovávat ještě dlouho, ale jedno je jisté – pokud to jen trochu půjde, do USA se chceme vrátit.