Moje první návštěva USA – Pittsburgh

Půjčovna a vyrážíme
Pondělí začalo brzkým vstáváním. Čekalo nás zapůjčení auta a zahájení naší samostatné okružní jízdy. Tu jsem naplánoval tak, abychom toho co nejvíce viděli a přitom netrávili v autě etrémně mnoho času. Ale nejprve jsme museli zajet do půjčovny pro naše auto. Naštěstí od hotelu jezdil pravidelně mikrobus na letiště a z letiště pravidelný mikrobus k půjčovně. Pokud by někoho napadlo, dojít do půjčovny pěšky, tak ho musím zklamat. Nejsou tam chodníky a dá se tam pouze dojet autem. V půjčovně jsem si zarezervoval „Cadillac XTS nebo podobný“. Stále jsem doufal, že tam ten Cadillac bude. V půjčovně super přístup a rychlé jednání. Jen bohužel mé přání nemohli splnit. Nabídli mi sice Cadillac ale jen typ XT6, což nesplňovalo mé představy o „americkém korábu silnic“. Jako alternativa byl k dispozici Chrysler 300S.

Vše proběhlo tak, že agent z půjčovny s námi vyšel na velké parkoviště, ukázal nám dvě auta a řekl, že klíčky jsou v zapalování, ať si vybereme, že nám přeje šťastnou cestu a odešel. Tak jsme vzali Chryslera. Byl v kůži, motor 3,6 litru, 300 HP, samozřejmě automatická převodovka, ale s možností řadit ručně „pádly“ pod volantem. Nakonec musím konstatovat, že jsme byli nadmíru spokojeni. Po projetí kontrolní bránou půjčovny, kde pracovník zkontroloval naše doklady a klíčky, jsme vyrazili.

Cesta do Pittsburghu a dopravní předpisy
Prvním cílem byl Pittsburgh. Problémem bylo, že v Pittsburghu jsme měli v programu jeden kulturní a jeden gastronomický bod. Ten kulturní bylo muzeum Andyho Warhola, které jsem měl naplánováno na úterní dopoledne. Nicméně jsem na poslední chvíli zjistil, že v úterý má muzeum zavřeno a že tedy musíme stihnout návštěvu v pondělí odpoledne. Zavírali v 17 hodin a strejda Google ukazoval, že cesta nám potrvá 4 hodiny čistého času. Auto jelo krásně a skvěle se řídilo, což jsem si ale hned neužíval, protože jsem si musel zvyknout na dopravní předpisy a především dopravní značky. Ty jsou nejen jiných barev, ale především většinou pouze textové v angličtině. Tady pár příkladů:

Náhrada stop čáry na křižovatce.	Zákaz předjíždění.
Snížení počtu jízdních pruhů (levý pruh končí).
Nebezpečí námrazy na mostě.

Takže první stovku kilometrů jsme jeli jak na rally. Řidič řídil a spolujezdec sledoval a četl značky. Navíc na většině světelných křižovatek jsou semafory zavěšeny na druhé straně křižovatky. A pak, platí tu pro nás velice nezvyklé pravidlo. Pokud to není značkou zakázáno, odbočovat vpravo se může s opatrností i na červenou a pokud vlevo je z křižovatky jednosměrná ulice, tak i vlevo. Na to jsem si do konce naší cesta prostě nezvykl. Vzhledem k tomu, že jsme plus mínus dodržovali i rychlostní omezení, byli jsme brzdou provozu. Naštěstí jsme měli SPZ z Tenessee, takže nás místní považovali za jižanské burany a byli shovívaví.

Na cestě přes Pennsylvánii a Apalačské pohoří jsme najednou míjeli dům s navěšenými americkými vlajkami a jen periférně jsem zaznamenal nápis „guns“. Takže následovalo sešlápnutí brzdy až na zem, otočení se zpět a zastavili jsme před krásnou prodejnou zbraní. To byl další důležitý bod naší cesty, podívat se do amerického Gun Storu. Uvnitř velký výběr všech možných zbraní, střeliva, ale trochu mne překvapilo, jak malá byla nabídka potřeb pro přebíjení nábojů. Popovídal jsem si s prodavačem, prohlédl si krásnou a neuvěřitelně lehkou AR-10 od Rugeru v ráži .338 a jeli jsme dále.

A protože káva v hotelu k snídani byla takřka nepoživatelná, zastavili jsme i v malé kavárně. Konečně jsem pochopil do důsledků vtipná videa, kde se srovnává objednávání kávy v Itálii a USA. V USA přijdeš do kavárny a řekneš, že chceš cappuccino. Nejdřív se tě obsluha zeptá jestli chceš s mlékem navíc nebo normální. Pak se tě zeptá jestli chceš s nějakou příchutí. Potom se tě zeptá, jestli chceš teplé nebo studené. Další otázka je jestli chceš normální, střední nebo velké. A pak už jen poslední otázka, jestli tady nebo s sebou. Takže půl hodiny objednáváš jedno kafe. Nakonec to stejně dostaneš do papírového a nebo plastového kelímku. Nicméně káva byla skvělá a výběr takřka nekonečný.

A po dobré kávě jsme pokračovali pennsylvánským venkovem. Apalačské pohoří jsem si v hlavě představoval jako skutečné hory, ale je to spíše vrchovina, podobná třeba našim Brdům. Jen se jede stále nahoru a dolů, nahoru a dolů, protože jednotlivé hřebeny se táhnou z jihozápadu na severovýchod a přejížděli jsme je tedy přesně kolmo.

Cestou jsme se ještě zastavili na statku u amišů, kde provozovali i malý venkovský krámek. Jak jsme na další cestě seznali, tak malé obchůdky na pennsylvánském i newyorském venkově jsou spíše raritou. Koupili jsme si amišů výtečné domácí cukrovinky a pokračovali až do Pittsburghu.

Naštěstí na vedlejších silnicích, po kterých jsme jeli, nebyl velký provoz a tak jsme dorazili s časovou rezervou. Ubytovali jsme se v krásném hotelu The Priory, nedaleko od Muzea Andyho Warhola. Právě když jsme vyrazili k muzeu nastalo zatmění slunce. Bohužel Pittsburgh nebyl v pásu totality ale i tak to bylo 90% zatmění. Muzeum jsme si prošli celé a skutečně důkladně. Našli jsme v něm notoricky známá i pro nás zcela nová díla tohoto umělce se slovenskými kořeny. Trochu nás ovšem zklamalo, že v muzeu nehrála ani náznakově hudba Velvet Underground. Ale i tak si myslím, že návštěva muzea by měla být pro každého alespoň trochu kulturně založeného návštěvníka Pittsburghu povinností.

Po kulturním zážitku byl na řadě zážitek gastronomický. Ale ještě předtím jsme se zastavili v supermarketu Giant Eagle pro lahve vody. Bohužel v místech, kde jsme v USA pobývali, se nikde nedala pít voda kohoutková. Ano, všude teče z vodovodu pitná voda, ale chutí a vůní připomene dříve narozeným pražskou vodu ze sedmdesátých let minulého století. Chlór z ní doslova čpí. Takže konzumovatelná je jen voda balená. V amerických supermarketech největší sekce tvoří chlazená a mražená hotová jídla. Jsou to desítky a desítky v plastu balených hotovek. Další obří sekcí jsou sýry. Ale nepředstavujte si to jak u nás v Evropě. Větší část tvoří menší i větší (až dvoukilové) pytle s hrubě nastrouhanými sýry a jejich mixy. Na druhou stranu v supermarketech je velký výběr baleného masa všech druhů a řezů. Na první pohled je maso nádherné, obzvlášť hovězí. I nabídka ovoce a zeleniny je skvělá a nikde jsem nenarazil na výprodejový koutek se zlevněnou povadlou zeleninou. Tak to jen na okraj.

A ze supermarketu šup do našeho amerického bouráku a pak k restauraci, kde jsme měli rezervaci na večeři. Vybral jsem naprostou specialitu. Jak konceptem, tak kvalitou jídla a pití. Podnik se jmenuje Church Brew Works. Jedná se minipivovar s restaurací v budově kostela. Kostel pochází z počátku 20. století a po rozpadu farnosti v důsledku konce velkých průmyslových závodů v Pittsburghu byl nepoužívaný. V roce 1996 přešel do rukou současných majitelů a ti ho přebudovali na netradiční pivovar s restaurací. Celý objekt byl zachován v co nejpůvodnějším stavu. Zvenčí jen tabule se jménem podniku připomíná, že to není svatostánek. I v interiéru zůstalo co nejvíce z původního inventáře. Vitrážová okna s obrazy svatých, ale i upravené kostelní lavice, na kterých se sedí u stolů. V místě oltáře je varna a pod obrazy svatých v levé lodi jsou pivní tanky, bar a prodejna suvenýrů. Možná se může někdo u nás pohoršit, ale vězte že Pennsylvánie je jedním z nejreligióznějších států USA a tedy pokud to nikoho nepohoršuje tady, je vše OK.

Dali jsme si ochutnávkové porce jejich výtečných piv a naprosto skvělé jídlo. Shrimps and Grits, tedy krevety a cajunskou krémovou omáčkou na chlebíčcích z uzené kukuřičné kaše, byly jedním z nejlepších jídel, co jsme v USA ochutnali. Church Brew Works je naprosto unikátní zážitek a zcela jistě ho všem doporučuji. My, jestli se ještě někdy vyskytneme v Pittsburghu, sem určitě půjdeme. A tentokrát taxíkem, abych si mohl piva více vychutnat.