Zadrátovaná města
Po středeční snídani jsme se vydali na další cestu, tentokrát podle našeho původního itineráře. Naším cílem bylo Buffalo a samozřejmě Niagarské vodopády. Cestou jsme ale ještě samozřejmě objevovali Ameriku i jinak. Všimli jsme si všude v menších městech, že jsou často doslova zadrátované, jako tomu bylo u nás ještě na přelomu století. Elektřina je tu vedena stále nad zemí na sloupech podél komunikací a často i nad nimi. Pro našince je to trochu retro scéna.

Americká pošta
Další zajímavost, kterou jsme objevili cestou, je pošta a doručování. Jistě všichni znají americké poštovní schránky na sloupcích u silnic s ukazatelem, když jsou plné. Na venkově jsou často jen po jedné straně silnice, přestože jejich vlastnící bydlí i na druhé straně. A jsou vždy u silnice, přestože domy jsou od ní dále nebo dokonce třeba pár kilometrů na boční komunikaci. Pochopili jsme proč. Doručovatel má trasu a jezdí po komunikaci jen jedním směrem. A aby nemusel neustále přebíhat z jedné strany silnice na druhou, jsou prostě schránky jen na té straně, kudy po své trase jede. Zjevně pokud se rozhodnete v USA bydlet daleko od civilizace, pošťák k vám nezajíždí. Prostě si musíte vyzvedávat poštu ve své schránce u nejbližší silnice, kudy vede doručovací trasa.

 Strip Mall
Dalším rozdílem mezi Evropou a USA jsou nákupní centra. Ve velkých městech samozřejmě existují i taková, která jsou podobná těm evropským. Ale nejrozšířenější jsou nákupní centra „naležato“, kterým se říká Stip Mall. Většinou jsou na okrajích měst a bývá jich po obou stranách silnice i několik. Jsou zcela typickým znakem americké automobilové kultury. Jsou to v jednom objektu v řadě obchody. Před celým Strip Mallem je velké parkoviště. Nakupující prostě jedou podél obchodů, do kterého chtějí zajít, před tím zaparkují. Nakoupí, vrátí se do auta, a jedou podél Strip Mallu dále až k dalšímu obchodu. Našli jsme ryze nákupní Strip Mally, smíšené kde jsou i služby, ale i takové kde jsou soustředěny výhradně restaurace. V menších městech jako takových moc klasických obchodů nenajdete a na vesnicích už prakticky vůbec. Všichni jezdí nakupovat do nejbližšího Strip Mallu nebo supermarketů, které jsou většinou také pouze v těchto obchodních zónách na krajích měst.

Nejlepší křídla
A teď zase zpátky ke středeční trase. Jeli jsme po pobřeží jezera Erie až do města Buffalo. Protože nejsme hokejoví fanoušci, máme tohle město spojené spíše s gastronomickou specialitou, známou po celém světě. Ano, tady se zrodil recept na Buffalo Chicken Wings, neboli smažená kuřecí křidýlka Buffalo. A kam jinam je zajít ochutnat než do podniku, kde se 4. března 1964 tenhle recept zrodil. Jmenuje se dodnes stejně, tedy Anchor Bar. Je to docela nenápadný podnik v centru města. Uvnitř vejdete nejprve do skutečného amerického baru ale z něj se jde do dalších 3 místností, které jsou už upraveny jsou restaurace. Nechybí ani malá prodejna suvenýrů.

Vrchní nás usadila, menu bylo už na stole, a tak jsme vybírali. Měli buďto standardní porci 10 křidýlek, „double“ (20 ks) nebo „bucket“ (50 ks). K tomu buďto 3 druhy Dry Rubs, tedy směsi koření, kterými jsou křídla posypána, nebo 9 druhů různých omáček. Na 50 ks jsme se opravdu necítili. A protože jsme chtěli ochutnat jeden Dry Rub a jednu omáčku, rozhodli jsme se objednat si 2 porce 10 křídel, jednu s original Buffalo Dry Rub a druhou s omáčkou Honey Bourbon BBQ, tedy barbecue omáčkou s burbonem a medem. Když jsem vrchní sdělil náš výběr, tak mne její odpověď tak překvapila, že jsem nejprve myslel, že dost dobře nerozumím co říká. Doslova nám řekla: „Tak to tedy ne. Dám vám ten double a polovinu vám posypu rubem a polovinu poleju omáčkou. Proč byste platili o 4 dolary navíc za dvě porce?“. Tak to mne dostalo. Představuji si restuaraci u nás, kde by rádi prodali dražší variantu a někde by i připočetli k ceně aktuální datum. No prostě jak už jsem psal, v USA jsme se setkali jen s neskutečně vstřícným a pohodovým přístupem.
Křídla byla naprosto dokonalá, lepší jsem ve svém životě nejedl. Neskutečně křupavá na povrchu a přitom šťavnatá uvnitř, doplněná sýrovým a česnekovým dipem a kousky čerstvého řapíkatého celeru. BBQ omáčka byla skvělá, jemně pálivá, ale naprosto nás dostal Buffalo Dry Rub. Nejsem fanouškem hodně pálivých jídel, ale přestože mne pálil jak čert, byl skvělý. Navíc pálil jen opravdu chvilku. Po pár minutách byl oheň na jazyku pryč. Dopadlo to tak, že jsem si na něj sehnal recept, namíchal ho, a už se stal standardním kořením v naší kuchyni. Ke křidýlkům jsme ještě měli americké brambory okořeněné jejich směsí koření (Anchor Wedges). Zážitek to byl několikanásobný. Nejen pocit, že jste v místě vzniku receptu, ale i tou scénkou při objednávání a samozřejmě chuťový a čichový, protože křídla také neuvěřitelně voněla.

Na břehu Niagary …
Projeli jsme městem a konečně jsme se dostali na dohled k druhému hlavnímu cíli naší středeční trasy. První nás uvítala ulice Niagara street po které jsme jeli od jejího počátku až k vodopádům.

Niagara vlastně není řeka v pravém slova smyslu. Nemá žádný pramen. je to vlastně přírodní kanál kterým teče voda z jezera Erie do Ontarijského jezera. Poté, co jsme vyjeli z města jsme neodolali a zastavili na břehu na parkovišti. Tak jsme konečně na tom slavném břehu Niagary. Tedy žádného starého tuláka, co by tam seděl a vzpomínal na svou první lásku, jak se zpívá v trampské písni, jsme tam nenašli, ale i tak to byl krásný pocit. A dálce už byla vidět mlha, stoupající od vodopádů. Tak jsme si to chvíli vychutnávali a honem jeli dále, směrem k padajícím vodám, jak by řekl Vinnetou (pro americké čtenáře tohoto článku – Vinnetou je u nás nejznámější indián z knih Karla Maye a filmů podle nich natočených). Město Niagara Falls leží přímo u vodopádů, jak napovídá jeho název a současně je pohraničním městem mezi USA a Kanadou. Do té se jede přes Niagaru po Rainbow Bridge (Duhovém mostě). Zaparkovali jsme a vyrazili k hučícím vodám.
Nebyli jsme tu sami, ale ani jsme se neprodírali davy, zjevně v dubnu sem zástupy turistů nejezdí. Bohužel jsme se nikde nedozvěděli, zda by nás pustili na kanadskou stranu. Takže jsme neriskovali pěší výlet přes Rainbow bridge a zpět a kochali se pouze z americké strany. Vyšli jsme ale i na prohlídkovou plošinu, což je na americké straně jediné místo, kde se platí vstupné (za 2 osoby jsme platili 2,50 USD).

Niagarské vodopády se nám moc líbily a zcela určitě stojí za návštěvu. Příště bychom si asi zajistili předem vstupní papíry do Kanady abychom mohli i na druhou stranu. A taky by to chtělo opravdu celý den, protože jsou tu i vyhlídkové lodě a návštěva jeskyně pod vodopády. na to jsme my ale neměli čas.

Americká lékárna a konečně kulturní káva
O vodopádů jsme vyrazili v pokročilém odpoledni. Do hotelu ve městě Warsaw jsme to měli jen asi 70 mil, takže ještě byl čas se cestou někde zastavit. Zaujal mne velký objekt lékárny, kolem které jsme projížděli. A tak jsme u ní zastavili. Hodně jsem slyšel a četl, co všechno se dá za léky v USA volně koupit, tak jsme to šli prověřit. Uvnitř to hodně připomínalo spíše naši drogerii, ale regály s léky a zdravotními pomůckami tvořily přibližně polovinu plochy. Vzadu byl, stejně jako u nás, pult lékárníků kde se vydávaly léky na předpis. Nic opravdu překvapivého jsme neobjevili. Jen jeden velký rozdíl. Celý dlouhý regál byl z obou stran věnován lékům proti bolesti. Na jedné straně byly léky pro vnitřní použití a na druhém různé masti, náplasti, obklady apod. Jinak tu bylo ke koupi i běžné drogistické zboží a nechyběl koutek s potravinami a nápoji. No ale nebyli bychom v USA, kdyby tu přece jen nebyl jeden velký rozdíl. Lékárna měla i svůj drive-thru s okénkem. Nezkoumali jsme jak a co se dá takto v lékárně nakoupit, ale i tady automobilová kultura zvítězila.

Poslední zastávkou byla kavárna ve městě s trochu pro nás strašidelným jménem East Aurora. A tady nás čekalo příjemné překvapení. Konečně jsme se dočkali a dostali jsme naservírovanou výbornou kávu nikoliv do plastových nebo papírových kelímků, ale do skla. Byl to příjemný konec dne plného zážitků. A pak už jen ubytování v hotelu a do hajan. Další den nás čekala nejdelší denní trasa naší jízdy. Večeři jsme tentokrát vynechali, protože jsme stále ještě silně prožívali náš obědový gastronomický zážitek z Buffala.