Dopravní komfort
Po dopolední páteční návštěvě muzea festivalu Woodstock jsme vyrazili na předposlední část naší trasy. Tentokrát jsme celou cestu naplánovali mimo dálnice, po místních silničkách. Tady bych chtěl zmínit jednu zásadní věc, se kterou jsme se v USA setkali a která na nás silně zapůsobila. Na amerických silnicích, alespoň tedy v tom kousíčku USA, který jsme projeli, jsme se cítili neuvěřitelně bezpečně. Setkali jsme se s ohleduplnými řidiči a to i přesto, že podle SPZ našeho auta nemohli ani tušit, že jsme cizinci. Přesto jsme nikde necítili nervozitu ostatních, a to jsme na silnicích a dálnicích byli jediní, kteří překračovali maximální povolenou rychlost „jen“ o 10 mil/hod. Prakticky všichni ostatní kolem nás vždy jen prosvištěli. Naše nerozhodnost na některých křižovatkách způsobovala jen úsměvy ostatních řidičů a dávali nám přednost i v případech, že ji měli sami. Prostě v USA jsme se v autě na silnici cítili skutečně bezpečně a komfortně. Asi je to tím, že pro obyvatele USA je auto něco zcela jiného, než pro obyvatele našich evropských končin.

Indiánské muzeum
Naší první zastávkou bylo městečko East Stroudsburg, kde se nachází Pocono Indian Museum, které se věnuje historii kmene Delaware. Upřímně řečeno, nečekal jsem žádný zázrak, spíše jsem se těšil na prodejnu kde jsem doufal, že seženu konečně nějaký autentický indiánský výrobek na památku. Muzeum je skutečně malinkaté. Provází v několika místnostech návštěvníka po celé historii od pravěku až po dnešek. Artefaktů tu mnoho nenajdete, ale jsou autentické a o to cennější. A upřímně, pokud budu chtít vidět artefakty spojené a americkými indiány, půjdu raději do Náprstkova muzea v Praze. Ale tady jsou ty artefakty doma a pocitově je to úplně někde jinde.
Prohlídka muzea končí ve velké prodejně suvenýrů. 90% z celé plochy ve 2 patrech je naplněno sice efektním a někdy i kýčovým zbožím, ale bohužel z průmyslové produkce. Jen malý koutek a jedna vitrína byla věnována skutečně ručně vyráběným suvenýrům „native americans“ jak tu původní obyvatele USA označují. Nejlákavější byly rituální figurky v pečlivě zamčené vitríně, ale jejich ceny se šplhaly vysoko nad naši plánovanou útratu. Takže jsme nakonec vybrali indiánský lapač snů z bizoní kůže s ručně malovanou hlavou bizona. A tím naše návštěva skončila. Nebyli jsme zklamáni ani nijak nadšeni, ale stálo to za to.

První americký hotdog
Od muzea jsme popojeli jen pár mil a konečně jsme narazili na podnik, který jsme hledali. Dosud jsme totiž neochutnali jednu z gastronomických ikon americké kultury – hotdog. Mimochodem tady jsme potkali prvního řidiče, který nebyl spokojen s naším stylem jízdy. Protože jsme dodržovali plusmínus omezenou rychlost v obci a on se na nás neustále lepil, když byla po chvíli příležitost předjet, ukázal nám z okýnka fakáče. Hned po tomto v USA pro nás ojedinělém zážitku jsme dorazili k cíli. Nenápadný podnik D.W. Dawgs měl ale na webu velice dobré hodnocení, proto jsme si ho vybrali. Přijeli jsme okolo druhé hodiny, takže podnik byl už po obědě prázdný. Jedná se o klasické bistro, žádný luxus. Objednali jsme dva hotdogy a nějaké nealko. Pan majitel se s námi hned dal do řeči, protože z naší chatrné angličtiny pochopil, že jsme cizinci. Když jsme mu řekli, že u něj ochutnáme první hotdog v USA, hned nabídl, že si uděláme selfíčko. Hotdogy byly výborné a jako u všech podobných jídel v USA nás opět překvapila dokřupava vypečená voňavá slaninka. Na takovou u nás opravdu nejsme zvyklí.

Kensington avenue a špatné ubytování
A už jsme uháněli dále. Cestou jsme se ještě zastavili, přes varování naší americké „dcery“ Robby, ve fastfoodu Wendy’s. Nijak nás nenadchl ale ani neurazil. Je to ale zase trochu jiný level, než klasický mekáč. Prý se tenhle řetězec chystá i do České republiky, takže jsme zvědavi… No a pak bez zastávky do Philadelphie. Ta nás uvítala krásným panoramatem downtownu.

Před tím, než jsme jeli do rezervovaného ubytování, jsem nemohl opomenout alespoň z auta vidět v posledních letech asi nejdiskutovanější „atrakci“ tohoto města. Kensington avenue je přes 3 míle dlouhá jako podle pravítka rovná ulice, která je nechvalně známá tím, že se na ní stahují závislí především na fentanylu. Říká se jí zombie ulice a na youtube je plno videí o životě na ní. Projeli jsme si ji tedy od jednoho konce ke druhému. Celá vede pod tělesem místní dráhy. Kupodivu jsme našli sice chvílemi špinavou, zanedbanou ulici, ale těch fentanylových zombie jsme viděli celkem asi 10. Naše kamarádka, rodačka z Philadelphie, nám poté řekla, že celá ulice už prošla významnou revitalizací a je velice silně pod dohledem policie. Je pravda, že jsme na těch 3 mílích potkali asi 5 policejních vozů.

A pak už nás čekalo ubytování. Nutno říci, že asi nejhorší, ve kterém jsme za naši cestu bydleli. Nebylo to špinavé ani nijak jina neútulné, ale zjevně původem indický personál nebyl zrovna nejpříjemnější a hlavně špatně izolovaným oknem do pokoje docela dost táhlo. Ale smířili jsme se s tím. Bylo to spíše levnější ubytování a relativně blízko centra.

Philly cheesesteak
V pokoji jsme se dlouho nezdržovali a protože byl už večer, sedli jsme do auta a jeli na večeři. Co si dát jiného typického ve Philadelphii, než pravý cheesesteak. Jako vždy jsme se řídili hodnoceními a doporučeními na různých webových portálech. Zajeli jsme do Chubby’s cheese steaks (dodnes nevím, zda se to má psát dohromady nebo jako dvě slova). Našli jsme opravdu typický americký bar se skvělou atmosférou. Dali jsme si klasiký cheese steak, cheese steak se žampiony a k tomu cheese fries (hranolky se sýrem), Co to je cheese steak (nebo cheesesteak)? Je to dlouhá rolka, podobná jako na originální hotdog, naplněná nasekanými tenoučkými plátky hovězího na kterých je roztavený sýr. Jak jsem vypozoroval v baru, plátky se hodí na rozpálený tál a po chvíli se přímo na něm sekáčkem rozsekají na kousky. Jsou různé varianty s dalšími přísadami.
Hned jak jsme dosedli, tak se na nás obrátili manželé sedící u baru protože slyšeli, že mluvíme jakýmsi exotickým jazykem. Dali se s námi do řeči a velice nás pochválili za výběr podniku, protože v něm byli štamgasti. Takže jsme si nejen výborně pochutnali, ale i popovídali s místními. Bylo to skvělé zakončení našeho večera ve Philadelphii.