Americká snídaně a cesta přes 3 státy
Po zkušenostech s katastrofální hotelovou snídaní jsme se domluvili, že nás Robby vezme do nějakého podniku, kde se normálně americky nasnídáme. Zajeli jsme tedy do vyhlášené resturace McLean Family Restaurant, která kupodivu není součástí žádného řetězce.
Konečně jsem chtěl ochutnat ty správně americké pancakes. Na menu byla i haše, což ve mně vzbudilo sentiment a vzpomínky na školní jídelnu. Tak jsem si ji také objednal. Pancakes byly výborné, i když zase obří. Haše byla trochu něco jiného, než známe u nás, ale taky dobrá. Ale celá snídaně spíše velikostí většího oběda. Na rozdíl od hotelu tu měli dobrou kávu. No a pak odjezd do našeho dalšího cíle Annapolis a zátoky Chesapeake Bay.
Pentagon jsme viděli jen z dálky z dálnice.
Na 60 mil dlouhé trase jsme projeli 3 státy USA. Náš hotel byl ve Virginii, pak jsme vjeli do federálního District of Columbia – Washington DC a nakonec skončili v Marylandu. Annapolis je příjemné město na břehu Chesapeakské zátoky. Chtěli jsme se projet lodí po zátoce a tak jsme nejprve zamířili do informačního centra, abychom zjistili, kde ty lodě kotví? Za pultem tam seděla starší paní v důchodovém věku. Když jí Robby sdělila, že jsme poprvé v USA a že jsme z Evropy, bleskurychle doslova vystřelila zpoza pultu a vedla nás k velké nástěnné mapě Annapolisu, kde nám začala vyprávět dějiny města a upozorňovat, co bychom neměli ve městě minout. Pak nás doslova donutila, udělat si zdarma foto před plakátem Marylandského Kapitolu. Annapolis je totiž hlavním městem státu Maryland. Pak nám na mapě ukázala, kde je přístaviště výletních lodí a doporučila, kterou si vybrat. Vyšlo najevo, že v informačním centru pracují vesměs dobrovolníci, nadšení místní patrioti, za symbolickou finanční odměnu. Vzpomněl jsem si na docela slušně placené a hodně znuděné zaměstnankyně informačních center v Praze …
Loď a námořní akademie
Cestou k přístavišti jsme se na radu paní v informačním centru zastavili v jednom z místních protestantských kostelů (nevím už jaká církev to byla, je jich v USA docela hodně). Byla neděle ale bylo už po mši. Nicméně na programu, který byl vyvěšen venku stálo, že za půl hodiny začíná nedělní škola pro dospělé. Vešli jsme dovnitř a hned se k nám doslova vrhla jakási sympatická usměvavá paní a nabízela nám domácí koláčky a ovocné řezy. Na stolech u vchodu byla široká nabídka, včetně kávy a čaje. V kostele postávaly hloučky lidí, kteří diskutovali, jedli a pili kávu. Tady jsme pochopili, že to není jen svatostánek ale současně jakési místní komunitní centrum, kde se lidé o víkendech scházejí se sousedy. Další pěkný zážitek z USA.
Cestou do přístavu jsme se ještě stavili v cukrárně Kilwins a koupili si výtečné, ale strašlivě sladké fudge. Naše loď z přístavu právě odplouvala, takže jsme měli hodinku do další plavby. Tu jsme strávili v místním baru. Mimochodem, v malé části USA, kterou jsme projeli, bylo všude v restauracích a barech neskutečně drahé víno a servírované vesměs v koktejlových nebo podobných sklenicích. No a po osvěžení jsme zakoupili jízdenky (40 minut plavba, 25 USD/osobu) a vypluli jsme. Pluli jsme dokola místní námořní akademie tedy US Naval Academy, jediné akademie, která vychovává důstojníky námořnictva Spojených států. Plavba větrná ale pěkná.
No a pak jsme zamířili k námořní akademii. Proč? No protože její areál je veřejnosti přístupný. Museli jsme projít bezpečnostní kontrolou a předložit pasy (důstojník se divil, proč nemáme víza?!?!?!) a byli jsme uvnitř. Prošli jsme ulicí, kterou lemovaly domky, kde bydlí profesoři a na konci obrovský dům ředitele.
Podívali jsme se do obří školní kaple, kde zjevně podle rozpisu probíhají duchovní služby všech možných církví, včetně muslimské a judaistické. Byli jsme i ve školním muzeu, které je spíše zajímavostí, protože člověk který nevystudoval americkou historii většinou nezná jména námořníků, kteří jsou tam zmiňováni. A tím jsme návštěvu akademie ukončili.
Chesapeake bay a krabi ve stánku
Mým přáním bylo, přejet po 6,5 km dlouhém mostě Chesapeake Bay bridge a někde v malé hospůdce ochutnat místní kraby. Takže jsme vyjeli. Na mostě se platí mýtné. Ale pouze elektronicky za pomoci krabičky v autě. Je to stejný box, kterým se platí v USA placené dálnice. Nikde se nezastavuje, prostě se přejede a kamerový systém vyhodnocuje SPZ aut a odesílá platbu. Takže můžete přejet i bez krabičky ale v takovém případě platíte více jak dvojnásobné mýtné (s krabičkou 2,50 USD, bez krabičky 6 USD).
Přejeli jsme most na ostrov Kent a projeli se konečně poprvé po americkém venkově. Bohužel k vodě jsme se nedostali, protože všude byly soukromé pozemky, nepřístupné veřejnosti. Takže jsme na google mapách našli doporučovaný podnik, kde místní nakupují krabí dobroty. Upřímně, kdybych jel kolem, asi bych nezastavil. A kdybych vešel dovnitř, asi bych se otočil zpět. Na Evropana Stevensville Crab Shack nepůsobí nijak vábně, ale na Google má hodnocení 4,6. Robby objednala malé combo. Objednává se u pultu uvnitř a konzumuje se venku. Měli jsme výtečný krabí koláček, skvělé krevety, vše doplněné dokomalým coleslawem a nezvykle sladkými ale výtečnými naloženými okurkami. K tomu jsme mělu hushpuppies, tedy smažené koule z kukuřičné a pšeničné mouky. Dokonalý koncert chutí. Příště přijedeme určitě znovu.
A pak už jen cesta do hotelu. Skončil náš společný pobyt s Robby a další dny byly ve znamení naší samostatné cesty. Ty 3 dny byly pro nás skvělou aklimatizací, Robby nás uvedla třeba do tajů amerického zpropitného ale v neposlední řadě do specialit dopravních předpisů, které se v mnohém od těch evropských liší. Takže nám velice další samostatný pobyt usnadnila.