Konečně splněný sen, SR-71
Po hotelové snídani jsme vyrazili navštívit Robby v jejím bytě. Vyrazili jsme pěšky, což tady zjevně není tak úplně zvykem. Bylo krásné počasí, teplo a navíc sobota. Přesto jsme po cestě potkali pouze dva zpocené běžce, jinak byly ulice liduprázdné.

Po zkušenostech dalších dnů ale nutno pozitivně hodnotit, že v Herndonu jsou alespoň chodníky a pokud je tedy někdo tak šílený jako my a nejede autem, může se přesouvat bezpečně i pěšky. Robby nám ukázala svůj krásný byt a my jsme cítili hrdost na to, že si od nás do USA přinesla a i po 27 letech zachovala dva zásadní zvyky, které v současných USA nejsou zcela obvyklé – přezouvání v bytě a používání normálního nádobí. Po téhle skororodičovské kontrole nás Robby naložila do auta a jeli jsme konečně do druhého leteckého muzea. Steven F. Udvar-Hazy Center kousek od Dullesova mezinárodního letiště vlastně není samostatné muzeum, ale je to druhá expozice toho v centru Washingtonu D.C.. Přiznám se, že jsem zanedbal přípravu, a tedy jsem zcela netušil, co vše uvidíme. Tedy kromě nejpropagovanějšího exponátu – raketoplánu Discovery. Do muzea se vchází ve výši prvního patra, takže při vstupu vidíte celou expozici první haly shora. A v tu chvíli se mi skoro skutečně zastavilo srdce a zaslzely oči.

Přímo pode mnou vévodil celému prostoru skutečný SR-71 Blackbird, dodnes nejrychlejší sériově vyráběný letoun světa. Ani ve snu mne nenapadlo, že ho někdy uvidím na vlastní oči. Skoro tryskem jsem seběhl po rampě dolů, abych u něj byl co nejblíže. Tak se mi třásly ruce, že všechna selfíčka jsou rozmazaná. Teď bych se tu mohl sáhodlouze rozepisovat o tomhle zázraku techniky. Ale jen jeden hlavní pocit, který jsem z něj měl a který dokonale charakterizuje jeho profil a mohutnost. Když jsem stál u jeho zádi, připadal mi jako obří vlaštovka z černého sametového papíru s navěšenými dvěma ohromnými motory. Bohužel nebyl čas u něj trávit hodinu, protože holky mne už táhly dále. První hala je věnována letadlům.

A kromě Blackbirda jsou tu i další legendy, jako vrtulníky Bell AH1 Cobra nebo Bell UH1 Iroquis (Huey) a stíhačky Sabre a Super Sabre. A v neposlední řadě legendární bombardér B-29 „Enola Gay“, který svrhl první jadernou pumu na Hirošimu. Druhá hala je věnována raketové a vesmírné technice. Kromě zmíněného raketoplánu mne ale zaujaly zcela jiné exponáty. A kdo mne zná, asi tuší které. Jsou tu experimentální německé střely ze čtyřicátých let 20. století ale především třeba první námořní řízená střela s jadernou hlavicí RGM-6 Regulus nebo legendární protiletadlové střela MIM-3 Nike Ajax. Prostě plno věcí, které pro mne znamenají minimálně celodenní prohlídku a ne jen dvě až tři hodiny. A tak už bylo napůl rozhodnuto, že se sem musíme za rok vrátit. Holky mne tu na celý den vysadí abych dal pokoj a samy pojedou za uměním.

Oběd opět americký
Na oběd jsme dojeli do Chantilly do restaurace First Watch. V USA se zjevně musíte smířit s tím, že většina restaurací jsou řetězce. Nebo minimálně podnik má několik provozoven. First Watch znamená první směnu na lodi a proto restaurace nabízí pouze snídaně a brunche. Odpoledne už má zavřeno. A teď k rozdílům mezi restauracemi v USA a Evropě. Pokud nejdete do fastfoodu, tak vždy hosta usazuje obsluha. Jídelní lístek bývá už na stole, takže na něj nemusí host čekat. Ceny jídel jsou v přepočtu srovnatelné třeba s Itálií nebo Rakouskem, porce jsou ovšem o dost větší. Pokud vše nesníte, není problém si zbytek vzít s sebou. Stačí říci obsluze a ta přinese obal, do kterého si host vše dává sám. Ceny jsou všude uváděny bez daně, daň vidíte až na účtence. V restauracích (ne ve fastfoodech) je nutné dát 15-20% zpropitné. To se počítá z ceny bez daně. Pokud platíte kartou, často je už v aplikaci na terminálu možnost výši zpropitného zvolit. Ale je lepší, vždy mít u sebe nějakou hotovost v drobnějších bankovkách. Co se týká obsluhy, my jsme se všude setkali s velice přijemným a vstřícným personálem. Někde dokonce s naprosto extrémně vstřícným přístupem.

A ještě jeden postřeh. Nevím, zda to je obecný fakt, ale z naší zkušenosti je velký rozdíl mezi chutěmi jídel v USA a u nás. Nejsem schopen hodnotit kvalitu a složení surovin v restauracích, ale chutě byly vždy velice intenzivní, někdy až extrémně. Pokud si dáte třeba sýrovou omáčku, nejen že bude mít silně sýrovou chuť, ale navíc v ní budou nadrobeny ještě kousky sýra. Pokud si dáte smaženou slaninu, bude vonět už z kuchyně a bude vysmahnutá do křupava. Mimochodem, v USA jsem jedl asi nejlepší smaženou slaninu ve svém životě. A ta byla i součástí koktejlu Bloody Mary. Po obědě jsme konečně chtěli skoncovat s našimi problémy s časovým posunem a tak jsme vypustili plánovanou návštěvu Arlingtonského hřbitova a jeli si po obědě trochu zdřímnout.

Alexandria, městečko s evropským nádechem
Odpoledne jsme vyjeli navštívit Alexandrii, město na jih od Washingtonu DC, také na břehu řeky Potomac. Centrum města opravdu připomíná spíše Anglii nebo Holandsko. Nábřeží řeky s marínou a promenádou náš také přeneslo zpět na starý kontinent. Zajímavé bylo, že do Alexandrie dříve jezdily i vlaky. Po zrušení trati nechali její stopy alespoň v chodnících. Na večeři jsme zašli do restaurace Emmy Squared Pizza. Nedali jsme si jejich pizzu ale křídla, sýrovo-česnekové tyčky a salát z růžičkové kapusty. Opět silné chutě a tyčky doslova plavaly v oleji. Ale byly výtečné. No a po cestě k autu jsme se zastavili na zmrzlinu. A opět srážka s realitou. Kopeček zmrzliny tu znamená porci, jako jsou u nás kopečky dva. Takže já jsem si tradičně dal tři kopečky a skoro jsem to nemohl sníst. No a pak už jen cesta do hotelu a rovnou do postele. Jet leg byl překonán.