Údolí Valle di Ledro v italském Trentinu, patřilo do konce 1. světové války k Rakousko-Uhersku. Na jižním alpském hřebenu probíhala hranice našeho mocnářství. A tak po vstupu Itálie do války na straně spojenců v roce 1915 se údolí stalo přímou frontovou zónou. Obyvatelstvo údolí bylo kompletně odsunuto, shodou okolností do obcí ve středních Čechách. A nad údolím se dochovaly dodnes pozůstatky bojů a za těmi jsme vyrazili.
Od historika, který se naší cesty také účastnil, jsme se dozvěděli, že v CaK jednotkách přímo nad Ledrem bojovali i čeští vojáci (písemnými doklady jich je potvrzeno celkem 5). A tak volba strany, kam se z údolí vydat byla jasná – vyrazili jsme na severní hřeben, kde se nacházely Rakousko-Uherské jednotky. Samozřejmě se lze vydat značenou turistickou stezkou přímo z údolí z Pieve di Ledro a cesta trvá 3,5-4 hodiny. Ovšem je třeba vystoupat přibližně 1000 výškových metrů, což pro naše netrénovaná těla nebylo to pravé. A tak jsme zvolili cestu autem na pastvinu Malga Trat. Ta je v nadmořské výšce okolo 1.500 metrů a tak do cíle našeho výstupu, na vrcholy Monte Tomeabrù a Monte Caret s výškou lehce pod 1.800 metrů už to nebylo až tak náročné.
Po asi hodinovém pochodu jsme dorazili na hřeben. Přestože už značně zarostlé trávou v bělostném vápenci je stále jasná linie zákopů, které se různě dělí a zase spojují, lomí a občas z nich vedou slepé odbočky, zřejmě původně pozorovatelny nebo stanoviště kulometů. Přes 100 let už tady tyto pozůstatky války přežily a jsou stále nezvykle zachovalé.
Některé části by dodnes mohly svou funkci plnit. Na několika místech jsou zbudovány i betonové objekty pod úrovní terénu, zřejmě kryty před palbou dělostřelectva a před nepřízní počasí. Linií zákopů jsme prošli až na vrchol Monte Tomeabrù, odkud se otevřel nádherný výhled na údolí Ledro s tyrkysově modrým jezerem.
Naše pocity byly ale smíšené. Krásnou krajinu asi tehdy vojáci moc neobdivovali, když tady na alpském vrcholu trávili čas za každého počasí a navíc s nedostatkem potravin, protože ty se musely pracně dopravovat z údolí. A do toho je z protějšího hřebenu ostřelovalo italské dělostřelectvo … Za diskuzí s naší průvodkyní a naším historikem jsme vyrazili na další cestu.
Vrátili jsme se kousek zpátky po hřebeni a pak odbočili doprava přes pastvinu Malga di Saval směrem k horskému sedlu Bocca Saval. Tam na protejším svahu dodnes stojí zbytky původních staveb polního lazaretu CaK armády.
No a potom už jsme zahnuli doleva a napojili se na stezku Sentiero della pace, tedy Stezku míru, která vede v délce přes 500 km z ledovce Marmolada až do průsmyku Stilfsterjoch v Jižním Tyrolsku. Kopíruje tehdejší hranici monarchie a tedy i frontovou linii. Po ní jsme asi po devadesáti minutách pohodové chůze po vrstevnici došli až do chaty Rifugio Nino Pernici v průsmyku Bocca di Trat.
Průsmyk pro svou strategickou polohu byl už od římských dob považován za klíč k celému území severního cípu jezera Garda. V okamžiku vstupu Itálie do 1. světové války v roce 1915 to tu proto znovu ožilo. Průsmyk byl obsazen CaK armádou. Vojáci tu žili v dost nuzných podmínkách, většinou v mělkých jeskyních, které si sami ve skalách vytesali. Pro důstojníky ale byla postavena pevná budova. Ta se po válce stala horskou chatou, pojmenovanou po jednom trentinském legionáři, který padl v bitvě na řece Soča. Chata dnes nabízí výtečnou domácí kuchyni a také ubytování ve čtyř nebo šestilůžkových pokojích. Je otevřena celoročně a lze k ní dojít nejen pěšky (v zimě na lyžích) ale také třeba na horském kole.
Po občerstvení a nafocení naprosto dokonalých panoramat, která se otevírají přímo z terasy chaty, jsme vyrazili na cestu dolů. Po asi 20 minutách chůze jsme byli zpět u našeho vozu na pastvině Malga Trat. Tenhle malý okruh po památkách na Velkou válku (Grande guerra), jak jí tady dodnes říkají, bych doporučil každému. Spojuje krásnou přírodu s historií a na závěr i s místní gastronomií. Takže vzhůru na Monte Tomeabrù …