Mezi trentinským údolím Val di Fiemme a Jižním Tyrolskem leží mohutný dolomitický masiv Latemar. V zimě je to jedno z nejznámějších a nejoblíbenějších lyžařských středisek. Ale my jsme se sem vydali v létě, kdy Dolomity mají úplně jinou tvář, která sem láká návštěvníky možná více, než ta zimní.
Jistě vám padlo do oka, co má společného šikmá věž v Pise (italsky Torre di Pisa) s Dolomity a údolím Val di Fiemme? Jmenuje se tak skalní útvar na jednom z vrcholů zmiňovaného masivu Latemar. A protože hned u něj se nachází horská chata, dostala název po něm. Ale od začátku. Se skupinou přátel-novinářů jsme naplánovali návštěvu této chaty a pak malou horskou túru okolo části Latemaru. Samozřejmě, že ti zdatnější horští turisté se jistě vydají pěšky už přímo z údolí z Predazza ve Val di Fiemme (odhadem tak 4-5 hodin navíc). My jsme ovšem volili variantu nejběžnější, tedy vyjeji jsme lanovkami až do průsmyku Passo Feudo (2.190 m n.m.) a teprve odtamtud začal náš výšlap.
První část pohodová, mezi náhorními pastvinami štěrkovou cestou. Postupně se ale začal sklon zvyšovat a pro naše netrénovaná těla se stával stále fyzicky náročnější. No dalo se to očekávat, protože podle webové aplikace má celá trasa nějakých 2,1 km a průměrný čas výstupu je uváděn 3,5 hodiny. Po přibližně půlhodině jsme dorazili na rozcestník, kde se k trase připojuje turistický okruh z jihotyrolského Oberregenu. Tady jsme dali malou pauzu a vyrazili dále. Stále jsme nevěřili našemu průvodci, který nám s úsměvem ukazoval na malý bod na úplném vrcholu a tvrdil, že tam jdeme. A tak jsme dupali a dupali do stále většího kopce. Už dávno jsme byli nad hranicí normální flóry, takže to byla chůze po úzkých kamenitých stezkách. Závěrečný úsek pak vedl uzoučkou stezkou v takřka kolmé skalní stěně.
A pak už se nám otevřel pohled na chatu Rifugio Torre di Pisa v nadmořské výšce 2677 metrů. Ano, opravdu to byl ten temný bod až nahoře na skalním masivu, jak nám stále opakoval průvodce. Zdolali jsme necelých 500 výškových metrů, naše netrénovaná těla byla vysílena ale byli jsme šťastni. Výhled na zapadající slunce a údolí pod námi byl k nezaplacení a za tu námahu stál. Měli jsme rezervováno přenocování a večeři, takže jsme rovnou zasedli ke stolu. Chata nabízí jednoduchá jídla a stejně tak ubytování na společných pokojích (kapacita celkem 36 míst ve 2 místnostech). Voda se sem dováží jednoduchou nákladní lanovkou a tak pitná není vůbec, pouze balená a za sprchy se platí 5 euro.
Zajímavá je historie chaty, která tak trochu evokuje příběhy našeho Járy Cimrmana. Otec současného majitele v šedesátých letech minulého století odešel do důchodu a protože chtěl bydlet někde v klidu na samotě, hledal nějaké místo, kde si postavit dům. Nakonec udělal pro našince naprosto nepochopitelný krok a zakoupil pozemek na vrcholu hory v Dolomitech. Místo bez elektřiny, zdroje pitné vody a v zimě často zcela nepřístupné. Sám pak postavil z kamene malý domek, kam se se svou maželkou a dětmi nastěhoval. A protože tudy vede i jedna z turistických stezek, občas někdo zaklepal na dveře a žádal o nocleh nebo nějaké jídlo a pití. A tak manželé začali poskytovat tehdy ještě sporadicky využívané služby. Za domem postavili přístřešek, kde se dalo bivakovat. Poté, co chatu zdědil jejich syn, pustil se do rekonstrukce, Chatu zvětšil a přistavěl patro, kde zřídil zmiňované pokoje pro přespání. A to je dnešní podoba chaty.
Spali jsme doslova jak v peřince, protože na chatě nabízejí i lůžkoviny, není tak třeba se tahat se spacákem. Ráno, po jednoduché snídani, jsme vyrazili na další cestu. Nejprve jsme se ovšem nezapomněli vyfotit i když docela nenápadný útvar Torre di Pisa se nám do záběru prostě nevešel. Naše trasa vedla po turistické značce 516, která vede přímo středem Latemaru. Přešli jsme i pár sněhových (byl konec června) a suťových polí. A pak jsme odbočili do skalní průrvy, pojmenované po kamzících Forcella dei Camosci (německy Gamsstallscharte). Projít jí bylo opravdu hodno kamzíků, jako kteří jsme si tak trochu připadali. Za ní stezka vedla částečně po sněhovém, částečně suťovém poli. Uklouznutí znamenalo sjet po sněhu několik desítek metrů dolů do horského sedla, odkud by se člověk velice těžko škrabal zpět.
Ocitli jsme se na druhé straně skalní formace, před kterou jsme se u chaty fotili. To už jdeme po značce 18 a procházíme naprosto pohádkovou skalní krajinou. Občasná sněhová pole jen dojem podtrhují. Asi po hodinové cestě jsme vyšli ze skalních masivů a ocitli se na kraji obřího srázu, po kterém vedla naše trasa. Pohled směrem na severozápad, do Jižního Tyrolska byl opravdu úchvatný. Oddychli jsme si, že už nepůjdeme nikam do kopce ale jen a jen dolů. No, jsme nezkušení horští turisté. V délce něco před 1 km stezka padá dolů o více jak 450 výškových metrů. Když jsme doputovali dolů až skoro k chatě Oberholz, nebylo daleko k tomu, dostat křeče do lýtek.
Ale ještě nebyl konec. Museli jsme se dostat zpátky k lanovce na Passo Feudo. Podle navigace v mobilu nám to ukazovalo, že jsme jen o 20 m n.m. níže, než je chata u lanovky. Hurááá… Jenže čekalo nás nepříjemné překvapení. Cesta byla pěkná s krásnými vyhlídkami, jenže cestou jsme ještě museli vystoupat o 300 výškových metrů vzhůru a 300 metrů dolů. Takže na chatu jsme došli úplně grogy a s hodinovým zpožděním oproti plánu. Dali jsme si ale výtečný oběd, poseděli u dezertu a kávy a po posledním kilometru, kdy jsme proklínali nápad na tuhle túru se vše najednou jevilo hezčí a pohodovější.
Celkem jsme urazili na naší cestě 8,9 km a vyšlapali nahoru přes 970 výškových metrů a to samé samozřejmě i dolů. Cesta do chaty nám trvala něco přes 3 hodiny. Cesta masivem Latemar až zpět do Passo Feudo pak přibližně 5 hodin. Celkem tedy celá trasa je bez zastávek okolo 8 hodin, tedy ideální tip na celodenní výlet. Pravda, cestou jsme potkávali i místní, kteří celou trasu absolvovali klusem za přibližně 3 hodinky. Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že co se týká horské turistiky, není radno věřit plánovači tras na mapy.cz, který uvádí na celou trasu čas 4:11. To opravdu normální člověk nemůže dát …
Ano, také jsme tomu nevěřili. Ta tečka nahoře označená šipkou byl skutečně cíl naší cesty – chata Rifugio Torre di Pisa. Takto jsme ji viděli od chaty v průsmyku Passo Feudo.
A tohle je mapa celé naší cesty.
