Věčné město a jedna z kolébek evropské civilizace je zcela jistě místo, které by měl navštívit každý cestovatel a milovník historie a kultury. I my jsme využili nabídky levných letenek a vyrazili na prodloužený víkend (pátek-pondělí) na přelomu února a března do italské metropole.
Na letiště Ciampino jsme dosedli v 9:00 ráno přesně podle plánu. Hned jsme vyrazili do centra. Přímo od letištního terminálu jede autobus č. 520, kterým je možné se dostat buďto na vlakovou zastávku Capanelle nebo na stanici metra Cinecittà. Přímo na letišti doporučuji zakoupit si časovou jízdenku na římskou veřejnou dopravu. Jednodenní stojí 7 EUR, dvoudenní 12,50 EUR a třídenní 18 EUR. Platí na všechny autobusy, metro a vlakové spoje v oblasti města. Kam až se dá dojet je přehledně vyznačeno na mapách MHD. Jízdenky je nejlépe koupit v prodejních automatech. Informace jsou na stránkách organizace ATAC. My jsme zvolili cestu vlakem do nádraží Termini, které je přímo v centru. A protože jsme letěli low cost, nedostali jsme na palubě snídani a měli jsme hlad jako vlci. Mc Donalds před nádražím jsme instinktivně vynechali a zapadli jsme do malé rodinné kavárničky Sfizio.
Dali jsme si opravdu vydatnou snídani, pochopitelně s výtečným cappuccinem a čerstvě lisovanou pomerančovou šťávou. Za snídani pro dva jsme zaplatili 17 EUR. V kavárně jsou připraveni i na turisty, takže je tu volně k mání i velice praktická mapka centra Říma s vyznačením všech nejdůležitějších turistických atrakcí. Tu jsme si vzali a vyrazili za kulturně-historicko-gastronomickými dobrodružstvími.
Samozřejmě, že navštívit Řím jen na 3,5 dne a vidět co nejvíce zajímavého vyžaduje pečlivé naplánování. Prvním bodem pátečního dne byl Vatikán. Takže metrem do stanice Ottaviano a pak už jen pěšky k hradbám Vatikánu. Jen pro informaci pro neznalé – představy, že se budete procházet volně po Vatikánu, jsou zcela mylné. Volně přístupné z celého ministátu je pouze náměstí sv. Petra, bazilika Sv. Petra a jedna zastrčená galerie s expozicí duchovního umění 20. století. Jinak je vše buďto naprosto nepřístupné nebo přístupné s průvodcem a zakoupenou vstupenkou (např. zahrady). Náměstí nás uchvátilo, je opravdu monumentální s nádhernou architekturou a atmosférou.
Dostali jsme nápad, navštívit i to nejznámější a nejslavnější místo, tedy Sixtinskou kapli a Svatopetrskou baziliku. Takže pro kulturychtivé turisty, tady je naše zkušenost. Vstupenky do Sixtinské kaple je možno si rezervovat online předem. Pokud tak neuděláte, je možné je koupit přímo v pokladně vedle katedrály. Vstupenka stojí 17 EUR. Ovšem stejně jako do vlastní baziliky, tak i do Sixtinské kaple čeká návštěvníka fronta na několik hodin. Ale vatikánské řešení je hodné sicilské mafie. Prostě si připlatíte 4 EUR a tím dostanete lístek, který vás opravňuje předběhnout všechny ostatní chudáky, co si koupili normální vstupenku. Stejně tak s bazilikou nestojíte frontu, pokud si zakoupíte jednu z komentovaných prohlídek. Za těchto podmínek jsme návštěvu turisticky profláklých památek oželeli. Mrkli jsme na expozici duchovního umění, kde ovšem nechyběly dílka třeba Chagalla nebo Salvatora Dalího. A pak jsme už opět překročili hranice Vatikánu a octli se opět v Itálii.
A protože byl čas na oběd, zamířili jsme do nedaleké ulice Borgo Pio, kde jsme měli vyhlídnutý podnik pro náš první římský oběd – Ristorante Arlù. Maličkou nenápadnou hospůdku uprostřed ulice, plné turistických restaurací s nahaněči u předzahrádek, jsme našli jako doporučenou serverem Tripadvisor. A nespletli jsme se.
Uvnitř plno, vesměs zjevně místní obyvatelé, včetně jednoho stolu, obsazeného kněžími. U velice příjemné servírky, která se nám představila jako Valentina, jsme si objednali z denní nabídky ricottové ravioly s chobotnicí a dále římskou saltimboccu. Samozřejmě nesměl chybět ani dezert a na doporučení obsluhy jsme si dali domácí tiramisu.
Vše bylo skvělé a dokonalé ale tiramisu bylo opravdu asi nejlepší, co jsme kdy měli možnost ochutnat. Celkem jsme zaplatili i se dvěma skleničkami vína a kávou lehce pod 58 EUR za 2 osoby.
Z oběda jsme zamířili k dalším z nejznámějších památek Říma, které ovšem nejsou tak masově okupována turisty – Andělskému mostu a Andělskému hradu. Tady nás čekaly 2 překvapení. Jedno pozitivní a to, že opravdu tu bylo jen pár turistů. To nepříjemné bylo, že jak most, tak okolí hradu bylo okupováno všemi možnými prodejci a doslova “šmejdy”, kteří nabízeli všemožné tretky a dokonce jsme se jim museli i fyzicky bránit, protože nás chytali za ruce. Vesměs to byli zjevně Afričané a zjevně jejich činnost byla nelegální, protože když přijela na místo policejní hlídka, najednou všichni jako mávnutím kouzelného proutku zmizeli.
Prošli jsme se po nádherném Andělském mostě s krásným výhledem na zákruty Tibery a centrum města a zamířili do hradu. I tady bylo jen pár lidí, což bylo velice pozitivní zjištění. Koupili jsme si vstupenku za 15 EUR a pak došli k velké ceduli, kde jsme byli vyzváni, abychom si nainstalovali aplikaci do svých mobilů, která nás online provede celou památkou. My bláhoví jsme to udělali. Jenže instalace byl jen první krok. Pak nepochopitelně chtěla aplikace ještě registraci, včetně kódu ze vstupenky, jména, adresy a telefonního čísla. Když jsme všechny kroky udělali, vše skončilo chybovou hláškou a ani opakování nepomohlo. No, někde asi udělali soudruzi z Andělského hradu chybu … Ale návštěva hradu byla opravdu silným zážitkem. Už hned dole, kde se prochází pohřební komorou s hroby mimo jiné císařů Hadriána a Marca Aurelia.
Ale neskutečným zážitkem je pak vrchol hradu s terasou, odkud je neskutečně nádherný výhled na věčné město. Cestou dolů pak jsou to nádherné papežské komnaty a v závěru točitá chodba, kudy mohli vyjíždět do vyšších pater jezdci na koních.
Po krátké odpolední procházce městem jsem zamířili do místa našeho ubytování. Před cestou jsme dlouho hledali. Nabízely se sice možnosti přímo v centru, ale za dost nereálné ceny a taky hodně z nich mělo dost nepříznivé reference hostů. Nakonec jsme vybrali přes Booking.com pokoj v Aria Di Casa přesně na hranici V. a VII. městské části v oblasti, známé spíše pod názvem zdejší stanice metra – Alessandrino. S jedním přestupem je to z centra necelá půlhodinka. Ubytování bylo v přízemí obytného pětipodlažního domu. Jednalo se o přestavěný byt se společnou předsíní a dvěma pokoji s vlastní koupelnou. Ocenili jsme i to, že okna byla do světlíku. Zaprvé v létě sem nepálí slunce a zadruhé přímo před domem vede frekventovaná ulice, takže v pokoji byl naprostý klid a ticho. Provozovatelka mluví kromě italštiny i plynně anglicky, je velice příjemná a bydlí jen o 2 patra výše, takže v případě potřeb lze s ní vše rychle řešit. Pokoj byl čistý, prostorný, plně vybavený, sociální zařízení stejně tak. Při rezervaci jsme za 2 osoby zaplatili 102 EUR a na místě ještě 21 EUR městskou daň (3,50 EUR/noc/osobu). Konstatovali jsme, že za tuhle cenu to bylo ubytování vskutku královské. Od stanice metra 100 metrů a hned u ní supermarket, otevřený nonstop 7 dní v týdnu.
Pro první naši večeři v Římě jsme nechtěli jezdit zpět do centra a tak jsme opět přes Tripadvisor našli kousek od ubytování skvěle hodnocený podnik Fornerie Alessandrino. A protože byl pátek, udělali jsme si pro jistotu rezervaci stolu přes jejich stránky. Komunikace naprosto skvělá, potvrzení přišlo během několika minut. Když jsme dorazili, nejprve jsme seděli v lokále sami a pochybovali jsme, zda bylo nutné rezervaci dělat. Nicméně během půlhodiny se celý lokál naplnil k prasknutí místními skupinami přátel i celými rodinami. Objednali jsme si jako předkrm smažené cuketové květy, plněné smetanovou náplní s ančovičkami.
Jako první chod jsme vybrali stylově smažené cuketky s pecorinem a černým pepřem. A jako hlavní chod jsme zvolili pizzu romanesca, tedy bílou pizzu se smetanou, salsicciou, pecorinem a romanescem. Doporučení opět nezklamalo. Všechny chody byly dokonalé, moderně servírované, obsluha přes plný lokál milá, rychlá a úslužná. Opravdu jsme si pochutnali, nejvíce nás oslovily smažené cukety. Na závěr jsme vše uzavřeli ještě pannacottou a espressem. Celkem jsme zaplatili 30 EUR.
Sobotu jsme naplánovali ve znamení poznávání významných římských památek. Ale ještě před cestou do centra jsme vyrazili na snídani. Opět jsme dali na doporučení známého serveru. Bistrot e pasticceria le Rondini v klidné původně zjevně dělnické čtvrti měla být perlou a rájem sladkostí. Ovšem cestou jsme nemohli minout místní sobotní trh. Zelenina, ovoce, maso, ryby, sýry, uzeniny, vše nabízeli místní malí producenti.
A především u nás tak málo nabízené a málo používané romanesco. Toho tu byly plné pulty. Jak člověk jen zpomalil u nějakého stánku, hned se prodejce snažil dát do řeči. Nedostatek italštiny nevadil, komunikace probíhala všemi smysly. A nikdo nás nenutil nakupovat, spíše se vyptávali kdo jsme a odkud a proč jsme přijeli do Říma, protože zjevně v této části města moc cizinců nepotkávají.
Když jsme došli k naší vysněné pasticcerii, našli jsme nenápadný podnik zvenčí nic moc vzhledu. Ovšem když jsme vešli, ocitli jsme se v opravdovém sladkém ráji. Rodinná firma, kde vše dělají ručně a poctivě. Ke snídani jsme si dali samozřejmě cappuccino, čerstvě vylisovanou šťávu z červených pomerančů a dlouho jsme vybírali z dobrot, které jsme ani nedokázali pojmenovat. Jednou z nich bylo maritozzo, typický římský produkt. Neodolali jsme ani minidezertíkům a dali si jich pár na talíř.
Zážitek to byl vskutku nezapomenutelný. Bochánky maritozzo lehoučkého těsta naplněné prostě slazenou kvalitní našlehanou smetanou a žloutkovým krémem ukázaly, že v jednoduchosti je síla a že nezáleží na složitosti receptu ale na kvalitních surovinách a poctivém zpracování. Za snídani pro dva jsme tu nechali neuvěřitelně symbolickou částku pouhých 10 EUR. A rozhodli jsme se že sem zavítáme i na nedělní snídani.
A po skvělé snídani jsme vyrazili na celodenní poznávání památek Říma. První naše cesta nemohla vynechat Colloseum a Forum Romanum. Tady nás ale čekala podobná zkušenost, jako předchozí den ve Vatikánu. Fronty a opět nabídka dražších “korupčních” vstupenek, jejichž majitelé mohou fronty předběhnout. Takže jsme si obešli Colloseum dokola zvenčí, obešli Konstatninův oblouk a vydali se na procházku po Via Sacra, která vede až na vrchol Palatina, tedy vrcholku, kde podle pověsti byl založen Řím.
Cesta vede převážně z obou stran obehnaná zdmi zřejmě aby poutníci nemohli nahlédnout na archeologické lokality, kam je vstup jen za peníze. Nicméně po cestě se lze dostat až těsně po vrchol kopce ke klášteru minoritů s kostelem sv. Bonaventury. Tady jsme poseděli, sešli opět dolů a vyrazili podél celého areálu směrem k dalšímu cíli – Trajánovu sloupu a náměstí Piazza Venezia.
Tam se totiž nachází dnešní největší a opravdu ze všech stran nejviditelnější monument Říma – Altare della Patria neboli česky Oltář vlasti. Je to mauzoleum s obří jezdeckou sochou krále Viktora Emanuella II. A jen na okraj, socha je o 3 metry vyšší, než naše socha Jana Žižky na Vítkově. Vstup do mauzolea je zdarma.
Z jeho teras je krásný výhled na všechny strany na celé město. Z nepochopitelných důvodů byly všechny expozice uvnitř uzavřeny a ani personál nevěděl proč. Trochu rozporuplným zážitkem bylo, když jsme si objednal kávu na terase mauzolea. Obsluha zřejmě zaslechla, že mluvíme česky, tak na nás spustila rusky. A zjistili jsme, že jediná kavárna v památníku a symbolu italské jednoty a národní hrdosti je takřka stoprocentně obsluhována ruskou obsluhou. Takže nejen naše Karlovy Vary … Ani tohle smutné zjištění a ani to, že jsme nevyjeli výtahem až na střechu mauzolea (jediné místo s placeným přístupem), nezkalilo nádherný zážitek.
Dalším naším cílem byla Fontána di Trevi. Při cestě k ní jsme sice trochu zabloudili ale nakonec jsme k ní dorazili. Je to nádherná památka ale s davy turistů, kterými je obležena je zážitek spíše rozpačitý. A už byl pomalu čas k obědu.
Cesta k námi vybranému podniku vedla kolem Pantheonu a návštěva Říma by nebyla úplná bez návštěvy tohoto nádherného chrámu. Vstup je zdarma a zážitek je opravdu monumentální. Po duchovním zážitku už byl jen kousek k zážitku gastronomickému. Museli jsme se ale prodrat houfy nahaněčů před prázdnými restauracemi, zjevně klasickými pastmi na turisty.
My jsme mířili k malé hospůdce s trochu komickým názvem Mimi e Coco. Zanamením, že se jedná o kvalitu naznačovali lidé, stojící před podnikem a čekající až se uvolní uvnitř místo. Zařadili jsme se mezi ně. A k našemu překvapení vzápětí se objevila velice sympatická servírka se dvěma skleničkami prosecca. Ty byly pro nás na účet podniku za čekání. Další známka toho, že jsme si vybrali dobře. Čekali jsme asi 10 minut, přesně čas na vypití šumivého moku.
Interiér podniku je skutečně malinký, odhadem tak pro 30 hostů. Objednali jsme si a ani tak dlouho nečekali. Měli jsme k zakousnutí focacciu s rozmarýnem a jako hlavní jídla spaghetti alla carbonara a polpette di Mama al sugo con patate arrosto, tedy masové koule podle maminky s tomatovým sugem s restovanými bramborami. Obě jídla patří k nejjednodušším italským receptům a moc záleží na kvalitě surovin a poctivé přípravě. A tady byly naprosto dokonalé. Žádné okrasy nebo zbytečné kreace, prostě jen poctivé jídlo jednoduše servírované.
Jako dezert jsme si dali dezertní víno vin santo s mandlovými sušenkami cantucci. Naprosto dokonalá sladká tečka nás opravdu příjemně naladila. Celkem i se sklenkou Aperolu a dvěma espressy jsme zaplatili 45 EUR.
Třetím naplánovaným cílem dne byly Španělské schody a pod nimi stojící Fontana della Barcaccia. Cestou jsme ale narazili na něco, co se stalo jedním z nejsilnějších zážitků z naší návštěvy Říma.
Gelateria della Palma svým názvem nenapovídá, že se jedná o něco výjimečného. Ale když jsme vešli dovnitř, ocitli jsme se doslova a do písmene ve svatém chrámu zmrzliny. V této zmrzlinárně vyrábějí sami přes 150 druhů mražených dobrot všech možných chutí a příchutí. A to i naprosto na první pohled šílených. A protože jsme milovníci zmrzliny, pochopitelně jsme chtěli ochutnat. Ale ouha, největším problémem bylo si z té obrovské nabídky u 4 velkých pultů vybrat.
Takže nakonec jsme si řekli, že ty nejšílenější varianty stojí za to zkusit. A tak jsme si dali bazalkovou, hruškovou se sýrem a čokoládovou s chilli. Za 3 porce jsme zaplatili 4 EUR a pustili se do toho. K našemu překvapení všechny tři zmrzliny byly naprosto skvělé. Nejvíce nás překvapila lahodná chuť hruškové se sýrem. Každému návštěvníkovi Říma doporučujeme!!! Po zmrzlinovém zážitku jsme došli na Španělské náměstí (Piazza di Spagna). Po ikonických schodech jsme nevystoupali, stačil nám pohled na turisty, jak se pachtí nahoru a dolů jen aby se mohli na nich vyfotit.
Krásná je ale fontána Barcaccia. Museli jsme konstatovat, že na nás udělala větší dojem než di Trevi dopoledne. A pak už jsme nasedli na metro hned za rohem je stanice Spagna) a jeli domů. “Náš” supermarket byl otevřený a tak jsme nakoupili nějaké ovoce a jogurty a udělali si lehkou večeři přímo na pokoji. Druhý den nás totiž čekal méně tradiční program s mnoha nachozenými kilometry a tak jsme se chtěli dobře a dlouho prospat.
A konečně neděle. Probudili jsme se do polojasného dne, ideálního počasí pro náš program. Snídali jsme opět v Bistrot e pasticceria le Rondini a odtud jsme vyrazili do první naší netradiční destinace. Už když jsme v pátek jeli z letiště vlakem do centra, všimli jsme si monumentálních římských památek u trati. Sedli jsme na autobus do italského Hollywoodu, tedy římské čtvrti Cinecitta, na jejímž okraji se nachází 240 hektarů velký park Parco delli Acquedotti.
Jak název napovídá je to oblast s původními římskými akvadukty. Jedná se o veřejný park, přístupný 24 hodin denně, 365 dní v roce zcela zdarma. Zříceniny akvaduktů jsou skutečně monumentální.
A na rozdíl od placených archeologických lokalit v centru města, kde jsou památky za přísně střeženými ploty, tady si můžete na většinu doslova sáhnout. Většina z nich je postavena dávno před například Koloseem. Ale nejen to. Místní sem chodí se psy, jezdí tu na kolech a nebo třeba přímo ve stínu akvaduktu pořádají pikniky.
V době naší návštěvy jsme na turisty v parku nenarazili. Byli tu jen samí místní. Park je skutečnou perlou a tady lze pocítit autentický duch římské historie.
Po dlouhé dopolední procházce parkem nám vyhládlo a proto jsme zamířili na oběd. Zatím jsme neochutnali jednu z nejtypičtějších dobrot oblasti Lazio a to porchettu. Tuhle specialitu z rolovaného vepřového bůčku dělá spousta podniků v Římě ale opět jsme se spolehli na doporučení Tripadvisoru a zajeli jsme do podniku La Fraschetta Tuscolana, kam prý chodí hlavně místní.
Malý podnik v boční uličce byl skoro prázdný. Měli jsme štěstí, že dodržujeme české zvyky a na oběd a večeři chodíme podle našich zvyklostí. Proto nebyl nikdy problém s místem, protože Italové mají časy oběda a večeře posunuty přibližně o hodinu později. Objednali jsme si mezze maniche alla carbonara s lanýžem, jehněčí arrosticini s pečenými bramborami a jako zlatý hřeb to, kvůli čemu jsme sem přišli – porci čerstvě upečené porchetty. Nechyběl ani dezert a to domácí tiramisu.
Vše bylo výtečné a porchetta opravdu dokonalá. Opět i tady se ukázalo, že stačí jen pár dobře zvolených a kvalitních surovin a dokonalé jídlo je na světě. Za skvělý oběd pro dva se dvěma sklenkami vína jsme zaplatili 38 EUR.
Po skvělém obědě nás čekal poslední bod programu, který jsme nemohli vynechat – legendární římská cesta Via Appia. Pokud ji hledáte na mapě tak pozor, dnes existují v Římě tři ulice tohoto jména. Protože ta původní cesta je chráněnou památkou, byla postavena nová cesta, která má 2 názvy Via Appia Pignatelli a Via Appia Nuova. Ta pravá nese název Via Appia Antica a vede v souvislé délce 15 km od letiště Ciampino až k bráně Porta San Sebastiano ve zbytku římských hradeb. Samozřejmě kraťoučké zbytky původní cesty se nacházejí i dále na jihu. My jsme sice neprošli celou trasu ale jen její část. 2,5 km úsek z městské části Capanelle až ke kavárničce Appia Antica Caffe, odkud jede autobus k metru.
Projít se po nejdůležitější cestě Evropy své doby je opravdu nezapomenutelný zážitek. Ale Via Appia Antica není mrtvým archeologickým parkem. Podél cesty jsou starověké památky a jejich zbytky ale i obytné domy, odhadem také několik staletí staré. K nim samozřejmě musí obyvatelé nějak dojet a tak se na cestě občas lze setkat i s automobilem. Ovšem vzhledem k tomu, že některé části jsou opravdu s autentickým starověným povrchem, je nutné tu mít zjevně tereňáka.
Via Appia Antica je volně přístupná a jezdí se tu i na kolech, dokonce jsme potkali i organizované skupiny cykloturistů s koly z půjčovny a průvodcem. Osobně jsme uznali, že projít se po této cestě by mělo být povinným bodem každého turisty, který do italské metropole zavítá.
A náš pobyt v Římě se nachýlil ke konci. K naší poslední večeři jsme si vybrali opět náš oblíbený podnik Bistrot e pasticceria le Rondini, který odpoledne otevíral druhou půlku svého interiéru, kde se podává především další římská i když méně známá specialita – pinsa. Že to zní povědomě? Ano pinsa je starořímskou předchůdkyní dnešní pizzy. Je vyráběna z mouky ze tří plodin (pšenice, rýže a sója) a těsto se nechává kynout jeden až šest dní. Je obdélníkového tvaru a na ní jsou obvyklé tradiční přísady, jako na moderní pizze. Většinou je upečena ve velkém formátu a jednotlivé porce z ní místní často nekrájí ale stříhají velkými nůžkami. Dali jsme si klasickou bílou s romanescem, mozzarelou a ančovičkami a jednu s rajčaty, bazalkou a pecorinem. Obě byly dobré, nicméně nám nepřipadaly jako úplné gastronomické nebe. Zaplatili jsme 13 EUR za dvě porce a šli do hajan.
Ráno jsme odevzdali klíče od pokoje a stavili se ještě v supermarketu, protože jsme prostě nemohli odejet bez pecorina. Koupili jsme celý bochník a samozřejmě že jsme koupili vyzrálé 16 měsíců (vecchio) se značkou DOP. Pochoutka to není nejlevnější (za cca. 4 kg bochník 70 EUR) ale táááááák dobrá. A pak už honem na letiště. Tentokrát jsme jeli ze stanice Alessandrino autobusem k filmovým studiím Cinecitta a dál pak druhým autobusem po nové Via Appia až na letiště Ciampino. Cesta do Prahy bez problémů, jen už na letišti nás vyklopili do postranního terminálu, protože Řím jsme navštívili týden před tím, než se zcela uzavřely hranice kvůli koronaviru.
Celkově shrnuto, Řím nás nijak extrémně neuchvátil, nicméně je to jistě místo, které stojí zato vidět. Nejen proto, že je to jeden z kořenů naší civilizace ale také se tu najdou méně známá krásná a zajímavá místa. A pro milovníky dobrého jídla a pití to také je destinace, která stojí zato. Bohužel jsme neměli čas navštívit vše, co bychom chtěli. Ale doufejme, že se ještě někdy do věčného města vrátíme a napravíme to.