Pracovně jsem v Antverpách byl před mnoha lety ale v rámci této návštěvy nebyl moc čas si město prohlédnout. A tak když mi v emailové schránce přistála nabídka levných letenek, neváhal jsem a objednal je na dobu předvánočních trhů. Navíc byl předpoklad, že v téhle době nebude město plné turistů, protože je to přece jen destinace na teplejší měsíce roku.
Ovšem letět z Prahy do Antverp je možné prakticky jen aerotaxíkem. Ryanair ale létá pravidelně denně na letiště Charleroi. To je sice označené jako „Brusel“ ale nenechte se mýlit. Charleroi leží 60 km jižně od Bruselu a Antverpy 50 km na sever. Tedy z letiště je to něco přes 100 km do Antverp. Ale jak jsme zjistili, z letiště až do centra Antverp jezdí několikrát denně přímý autobus, s letenkou lze jízdenku pořídit za pouhých 5 EUR. Celkem jsme zaplatili za letenky pro 2 osoby a autobus 3 368 Kč. Z Prahy trvá let hodinu a půl a pak ještě necelou hodinku autobusem. Nutno říci, že letiště je malé a pokud vyjdete z tranzitu, tak i služby jsou tu minimální. Autobusy stojí přímo před letištní budovou a jsou naprosto luxusní. Pokud bydlíte v úplném centru Antverp, pak je nutné počítat ještě s malým přesunem, protože autobus jede pouze do městské části Berchem. Odtud je to do úplného centra cca. 10 minut autobusem nebo tramvají.
Náš dvoudenní výlet (odlet z Prahy úterý 19:25 a přílet zpět čtvrtek před půlnocí) jsme naplánovali nízkonákladově a tedy i ubytování na 2 noci jsme zarezervovali před booking.com v Ibis budget hotelu (2 noci/2 osoby 103 euro bez snídaně) ale zato pouhé 2 minuty pěšky od hlavního nádraží Antwerpen Centraal, hned vedle antverpské ZOO. Do hotelu jsme dorazili lehce po půlnoci a kupodivu přesto, že se jedná o budget hotel byl naprosto skvělý, čistý, dostatečně vybavený. A pak už jsme šli do hajan a čekal nás náročný poznávací den.
Přestože hotel nabízel snídaně, chtěli jsme přece jen poznat něco jiného a tak jsme na snídani vyrazili do ulic. Hned za rohem totiž lákala restaurace Le Pain Quotidien, což je řetězec trochu hipsterských bio restaurací. Prostředí pěkné, jídlo dobré, ceny trochu vyšší. Za skvělou i když nijak bohatou snídani pro dva jsme tu nechali 26 EUR. A pak už jsme šli na tramvaj do centra. Jak jezdit po Antverpách? Jde to na kole, půjčovací stojany jsou na každém kroku, stačí jen stáhnout aplikaci do mobilu. My jsme ale volili i vzhledem k počasí raději MHD. Tady se nabízí také mobilní aplikace. Samozřejmě lze jízdenky zakoupit i v automatech nebo u řidiče. Hodinová stojí takto 3 EUR a 24 hodinová 7 EUR. Pokud si stáhnete aplikaci de Lijn, pak v ní hodinová jízdenka stojí 1,82 EUR a 24 hodinová 6 EUR.
Naším cílem bylo úplné centrum starého města, tedy náměstí Grote Markt. Naštěstí turistická sezóna už byla dávno pryč a tak jsme v pohodě mohli projít i těmi nejužšími uličkami bez davů návštěvníků. Zastavili jsme se v turistickém centru, kde jsme nabrali pár zajímavých tipů a vyrazili za prvním z nich. Nejkrásnější pohled na celé Antverpy je údajně ze střechy muzea Aan de Stroom. Vyrazili jsme po nábřeží řeky Šeldy až k moderní budově muzea, ležící na umělém poloostrově uprostřed přístaviště.
Pokud si chcete prohlédnout výstavy v muzeu (v každém patře jiná), musíte si koupit dole u pokladny vstupenku. Vstup na střechu je ovšem zdarma. Zdolat všech 10 pater není problém, protože všude jsou eskalátory. Když jsme dosáhli střechy skutečně se nám otevřel překrásný výhled na 360° panorama Antverp. Okraje střechy jsou zabezpečeny vysokými bezpečnostními skly ale pro fotografy jsou na každé straně kulaté otvory pro pořízení těch nejlepších snímků. Jinak na vlastní budově zaujme i výzdoba, tvořená 3.185 plastikami lidských rukou. Ty odkazují na legendu o obrovi a mladém muži jménem Brabo (jeho socha je na kašně na Grote Marktu). Obr vybíral clo do tehdejšího přístavu a kdo neměl na zaplacení, ten přišel o ruku. Brabo obra přemohl a usekl mu ruku, kterou hodil do řeky. A o toho údajně má město Antverpy svůj název („Hand-werfen“ – hodit ruku). Kavárna v přízemí nám poskytla ve větrném dni příjemný klid a odpočinek před cestou zpět do centra na oběd.
A krátkou procházkou jsme se dostali zpět na Grote Markt. Bylo poledne a vánoční trhy se právě otevíraly. My jsme ale šli za něčím úplně jiným. Jedna z věcí, kterou je Belgie proslulá, jsou hranolky. Ty belgické s těmi našemi, jak je známe, mají jen pramálo společného. Ty ve zbytku Evropy jsou jen jakousi karikaturou těch pravých belgických. V Belgii se tradičně prodávají ve stáncích a v Antverpách jsou dva takoví prodejci opravdu vyhlášení. Tím, kterého jsme navštívili jako prvního, je Frituur n°1.
Kdo neví, jak se belgické hranolky připravují, překvapí hromada hranolků u fitéz. A to je právě jeden ze znaků, že jsou to pravé belgické. Hranolky se v Belgii smaží nadvakrát zásadně v hovězím loji. Tedy v jednom z nejluxusnějších tuků, který u nás bohužel je hodně opomíjený, přestože naše babičky si ho v české kuchyni velice považovaly. Hranolky se nejprve při teplotě 140°C předsmaží a nechají vychladnout. A to jsou ty hromady, které na každém pořádném stánku v Belgii vidíte. Po vychladnutí, těsně před podáváním, se dosmaží při teplotě 180°C. Proto ani u pouličního stánku nedostanete většinou hranolky hned ale počkáte si, než se podruhé osmaží.
Ve Frituur n°1 nabízejí k hranolkám i tradiční smažené ryby nebo masové kuličky a především výtečnou majonézu s lehce nakyslou chutí nebo zahuštěnou hovězí masovou šťávu. Hranolky jsme si snědli v maličké jídelničce, která je hned vedle stánku. A druhou věcí, kterou je Belgie proslavená, jsou piva. A tak jsme po výtečném obědě vyrazili do hospůdky. Našli jsme jednu hned za rohem a to podnik Gollemke. Na čepu 9 piv a nespočet dalších lahvových. Prostě v typické belgické pivnici je k dostání minimálně 10-15 různých druhů piva. Dali jsme si jeden lambic kriek, tedy ovocné třešňové pivo, a jedno trappistické, tedy pivo z belgických klášterů. Obsluhovala nás příjemná krásná asiatka a pivo měla výtečné.
Pak bylo na čase navštívit turistickou atrakci, představující třetí nejznámější belgickou pochutinu. Expozice Chocolate Nation je na náměstí královny Astrid (), přímo naproti nádherné historické budově antverpského nádraží Centraal na rohu u vchodu do čínské čtvrti. Jak název napovídá, jedná se tu jen a jen o čokoládu. Vstupné je tu od 11,50 až po 16 euro. Batohy a tašky je nutné nechat v uzamčených skříňkách u pokladny. Každý dostane sluchátka a krabičku, ze které půjde výklad. Zvolit si lze z několika jazyků, češtinu tu bohužel nemají. My zvolili němčinu. A potom už jsme se postavili před vstupní dveře a čekali až se otevřou. Celá expozice je rozdělena do mnoha samostatných prostor, oddělených dveřmi. V každém prostoru je multimediální show, představující jednotlivé etapy cesty od kakaovníku až po tabulku čokolády. Dveře do další místnosti se vždy otevřou až po skončení celé jednotlivé prezentace. Součástí je i na začátku ochutnávka čokoládových čoček z různých druhů čokolád.
Velice vtipná je prezentace výroby čokoládového dezertu. Sedí se u prostřeného stolu na na něj jsou promítány animace a videa, kde trpaslíčci dezert komplet připraví. To nejlepší ovšem čeká skoro na konci, kde je hala s celkem 10 speciálními ohřívači, z nichž si lze na lžičku „načepovat“ čokoládu. V každé je jiný druh a u každé je i popis produktu. Můžete tak na jednom místě ochutnat a zvolit, která je opravdu pro vás nejlepší. Po ochutnávce jsme se ještě ocitli v malé kuchyňce, kde nám cukrář předvedl, jak se vyrábějí čokoládové pralinky. Samozřejmě jsme je mohli i ochutnat. No a pak už jen průchod více než bohatě zásobeným obchůdkem s čokoládou (samozřejmě jsme si nakoupili) a už jsme byli opět ve vstupní hale. Tahle expozice není tak úplně pro lidi, kteří o čokoládě a její výrobě něco vědí i když i pro ty je to zábava. Ale pro ty ostatní a hlavně pro děti je to opravdu skvělý bod návštěvy města.
Pak už nezbylo, než vyrazit na vánoční trhy. V centru Antverp jsou hned tři, které na sebe víceméně plynule navazují. Ty hlavní jsou na náměstí Grote Markt, na ně navazuje ten v ulici Suikerrui, která vede směrem k řece. A pak už se jen přejde pobřežní ulice a je tu další trh na nábřeží Steenplein. Konstatovali jsme, že přestože se jedná o městské vánoční trhy, neměli tu žádné nesmysly, jako se najdou u nás. Většina stánků nabízela vánoční dekorace, produkty z blízkého i vzdálenějšího okolí a občerstvení. Jednotné stánky a nijak nepřeplácané osvětlení a výzdoba.
Samozřejmě před radnicí nechyběl střídmě a vkusně vyzdobený stromek a velký přístřešek s dýmající kašnou uprostřed, pro eventuálně špatné počasí. Na stáncích se producenti předháněli v nabídce. Byly tu sýry z Valonie, belgické pralinky, med z vlámských luk a z Arden, výtečný ručně dělaný turecký med s všemi možnými příchutěmi a typy oříšků, domácí likéry a samozřejmě všude svařené víno i v nealkoholické verzi nebo horká belgická čokoláda. K tomu stánky s čerstvými waflemi a všemožnými grilovanými klobáskami a hamburgery. Měli jsme nutkání se na Antverpy podívat i z obřího ruského kola na nábřeží ale nízká teplota a vítr nás odradil. Ostatně bychom v ten večer na něm byli asi sami. Tak jsme něco ochutnali, nějaké drobnosti si nakoupili. Nejvíce líto nám bylo, že jsme nebyli autem, protože na trhu jsme objevili výtečný a vůbec ne drahý vřesový med (500g sklenice za 8 eur). Bohužel do letadla jsme si ho vzít nemohli a kvůli medu si pracně a draze přikupovat zavazadlo se nám nechtělo.
Do večeře ještě zbývala asi hodinka a tak jsme zašli „na jedno“ (nakonec na dvě) do maličké hospůdky Blauwmoezel hned vedle náměstí Grote Markt. U barového pultu seděli štamgasti, my jsme zasedli k jednomu z asi 5 stolků v opravdu maličkém lokále.
Na čepu 7 piv, lahvových opět nepočítaně. Majitel se s námi hned dal do řeči a stejně tak místní štamgasti. Prostě skvělá atmosféra a samozřejmě i skvělé pivo. V příjemné atmosféře a hovoru s místními (všichni vládli angličtinou) jsme strávili něco přes hodinu u skvělého piva. A pak už jsme vyrazili na večeři. S jedním z pilířů belgické gastronomie – vařenými slávkami jsme se v centru setkali v nabídkách restauracích skoro všude.
Ale údajně ty nejlepší dělá restaurace De Bomma (Babička) a tak jsme si tam zarezervovali stůl pro dva. Restaurace s nádherným domáckým interiérem a skvělou obsluhou má krásné a velice pravdivé motto „Babičky jsou maminky s mnoha zkušenostmi„. Pověst zřejmě nelhala, protože restaurace byla nabitá k prasknutí a odhaduji, že za večer se každý stůl obsadil 2-3x. Objednali jsme si slávky na česneku a druhé s krabím vývarem (každá za 21,60 euro). K tomu samozřejmě belgické hranolky a pečivo.
Slávky byly naprosto dokonalé, pověst restaurace nelhala. Byly velké, čerstvé a ideálně připravené. A závěrečné namáčení čerstvého pečiva do vývaru na dně hrnce, ve kterém byly servírovány, bylo opravdovým gastronomickým zážitkem. K tomu samozřejmě sklenice dobrého trapistického piva. A pak už jen tramvají domů do hotelu. Tím skončil náš první den plný zážitků.
Náš druhý a poslední den v Antverpách jsme se rozhodli začít snídaní tentokrát v našem hotelu, protože jsme chtěli zkusit, co nabízí. Navíc 7,5 euro za osobu se nám zdálo jako podezřele málo. Ale byli jsme překvapeni. Čekala nás standardní hotelová snídaně formou samoobslužného bufetu. Nabídka nebyla nijak královská jako v luxusních hotelech ale standardní, jakou mají třeba běžné penziony B&B.
Po snídani jsme vyrazili nejdříve na nádraží. Ne že bychom chtěli někam jet, ale nádražním komplexem se nejlépe dá dostat do centra. Celá hala nádraží měří něco kolem půl kilometru a končí ve staré hale z přelomu 19. a 20. století.
V nové hale jsou 4 patra. Jedno je pro pěší a ve třech jezdí vlaky, včetně metra. A pak jsme vyrazili hlavní obchodní třídou Meir k dnešní první zastávce. A opět se týkala čokolády,. V Antverpách má totiž jednu ze svých výroben a obchodů jeden z nejuznávanějších chocolatiérů na světě – Dominique Persoone.
Jeho firma The Chocolate Line nabízí desítky druhů pralinek ale i klasické čokoládové figurky nebo jen prosté tabulky čokolády. A když jsme prošli do zadní části prodejny, za prosklenými stěnami jsme mohli pozorovat, jak se tyhle čokoládové dobroty pod rukama cukrářů rodí. A k tomu výstavka skutečně až neuvěřitelných výtvorů z čokolády ve formě různobarevných figurek. Skutečně nezapomenutelný chuťový, čichový i vizuální zážitek. Samozřejmě, že jsme i nějaké pralinky koupili s sebou.
Po čokoládovém dobrodružství přišel čas na kulturu. Hned za rohem od prodejny pralinek se totiž nachází jeden z hlavních kulturněhistorických taháků města – Rubenshuis.
Dům, kde většinu svého života prožil světoznámý malíř Peter Paul Rubens. Z celého tehdy luxusního sídla je dnes jeho muzeum. Infocentrum a pokladna je na náměstí před domem v proskleném pavilonu. My jsme měli štěstí, protože když jsme se zeptali, zda mají nějaké zvláštní vstupenky pro novináře, po prokázání novinářskými průkazy jsme dostali vstup zdarma. Jinak je vstupné 6-8 euro podle věku.
Nejsem žádným znalcem a upřímně ani nadšencem pro výtvarné umění a už vůbec ne pro to klasické. Ale musím konstatovat, že návštěva tohoto muzea mne opravdu dostala. Vidět díla Rubense ale i některých dalších žáků jeho školy v originálních historických místnostech bylo skutečně nezapomenutelným zážitkem. A každému, kdo do Antverp přijede doporučuji si tu hodinku, dvě na Rubensův dům vyhradit.
A po kultuře opět vyhládlo a protože už byla doba oběda, vyrazili jsme stejně jako předchozí den na hranolky. Tentokrát do druhého vyhlášeného podniku a nejstarší hranolkárny ve městě nepřetržitě fungující od roku 1842 – Fritkot Max. Dole je klasická prodejna hranolků a samozřejmě i několika dalších rybích a masových smažených dobrot. V horním patře je několik stolků a na stěnách dokumenty o historii hranolků a samotné firmy. Nutno říci, že schody do patra jsou jen pro otrlé – příkré a uzoučké.
Dali jsme si hranolky, smaženou tresku a smažený páreček. Počkali jsme si opět nějakých 10 minut a pak dostali skvělou porci. tentokrát jsme si mohli vybrat z různých omáček a majonézy ovšem z průmyslově vyráběných v kyblíkách vedle pultu. Dali jsme si klasicky pouze majonézu. Hranolky byly naprosto dokonalé a uznali jsme, že tady je mají opravdu nejlepší. Zklamala nás majonéza, která zase byla lepší v podniku, kde jsme byli předchozí den. Ale to už byly jen detaily, oba podniky stojí za návštěvu, oba mají něco do sebe a v obou mají přibližně stejné ceny (velká porce hranolků 3,30-3,40 euro). Po obědě jsme zašli opět do našeho oblíbeného Gollemke, abychom spláchli výtečný oběd výtečným pivem. Tentokrát jsme zkusili těžké váhy, tedy Triple Le Fort a Troubadour Magma Tropical, které dosahovaly 8,8% resp 6,5% alkoholu.
Nutno říci, že v Belgii se piva nepijí z půllitrů ale z třetinkových sklenic a každý pivovar má trochu jiný jejich tvar. A neexistuje tu něco takového, jako často u nás, že by se pivo nalévalo do jiné sklenice, než té originální s logem konkrétního pivovaru a piva.
Takto posilněni jsme vyrazili pěšky ke stanici našeho autobusu. Chtěli jsme se trochu projít a taky poznat pěšky nejen zákoutí centra ale i Antverpy běžné. A byla to cca. 4 km procházka, která byla velice zajímavá. Mimo centrum jsme našli uličky, plné zrušených obchodů i když k našemu údivu skoro na každém kroku tu bylo otevřeno kadeřnictví. Pak jsme došli do ulice Lange Leemstraat a ocitli jsme se tak uprostřed antverpské židovské čtvrti. Odlišuje se od ostatních jen tím, že jsme tu potkávali ortodoxní Židy s pejzy v dlouhých černých kabátech a kloboucích. A pak se tu takřka před každým druhým domem na chodníku nacházejí Stolpersteine, tedy kameny zmizelých, připomínajících místní židovské obyvatele zavražděné během holokaustu. Na konci ulice jsme se ještě zastavili v malé kavárničce na kávu a už jsme pospíchali k autobusové zastávce na mostě Borsbeeksebrug, odkud nám jel autobus na letiště. Kromě hodinového zpoždění letadla byla cesta zpět v pohodě.
Náš krátký výlet do Antverp jsme si přes chladné počasí a vítr užili. Splnili jsme si všechny čtyři hlavní gastronomické cíle – ochutnat hranolky, špičkovou čokoládu, dát si čerstvé mušle a napít se skvělého belgického piva. Ale poznali jsme i mnohem více. Takže pokud budete mít možnost, zajeďte třeba jen na takhle krátký výlet do Antverp. Stojí to zato.